Já o politika nejsme přítelkyně, natož důvěrné. Spíše známe, protože se někdy něčím dostaneme do kontaktu a nějak se to vždy uděje.
V původním významu slova jde o proces a metoda rozhodování o věcech společenských postavené na tom principu, že rozhodují zájmy většiny. V podstatě jde i o způsob řízení věcí společenských. Jenomže toto slovo postupně degradovalo, neb ani zde člověk neoprostí se od zájmů především svých a zájmů těch, kteří jej zneužívají.
Z pohledu společenského rozlišujeme aktivní a pasivní politické právo. Aktivní, znamená být volen, pasivní, volit. I zde, na obou stranách dochází k systému zneužívání. Především, aby člověk měl šanci aktivně se podílet na rozhodování o věcech společenských, musí se stát členem nějakého uskupení, politického hnutí či strany. Zde je nucen ke mnoha kompromisům, podrazům a napojení se na ty mocné, aby vůbec měl šanci někam se dostat. Zavazuje si lidi kolem sebe a oni si zavazují jeho. Není v ničem dalším svobodný, neb se bude muset vypořádat se závazky, které přijal, jen aby se dostal tam, kam se dostat chtěl. V tomto směru mu nezbývá nic jiného, nežli závazky, jak to jenom půjde plnit, anebo držet druhou stranu v kleštích. Jelikož volené veřejné funkce bývají i dobře honorovány (i včetně různých náhrad), zájem zde převyšuje poptávku a tak se stává, že jedinec se zavazuje k závazkům protichůdným, které moc dobře všechny naplnit ani objektivně nemůže. Nicméně zde je počátek vysávajících vztahů, které se prolínají celou strukturou. Služby a protislužby jsou principem nutícím se vzájemně k naplňování. Jen málokdo toto umí bravurně zvládat. Mnohdy člověku stojícímu mimo systém přijde chování politiků nelogické a nerozumějí tomu, proč se nerozhodne tak či onak. Je tomu tak právě v důsledku služeb a protislužeb, které se svobodnou vůli nemají nic společného. V tomto směru jsou překonány tzv. pakty s ďáblem, neb tento systém zaprodává duše a pohlcuje je v mnohem obsáhlejším měřítku, aniž by byl nucen plnit přání zaprodaného, neb ta mnohdy rozplynou se při jeho závazcích. Dělat veřejnou funkci s takto svázanými rukami je nesmírně těžké. Jenomže svázané je mají tak nějak všichni.
Dostat se mezi tuto skupinu lidí je nesmírně těžké, neb systém služeb a protislužeb je podstatnou překážkou pro každého jedince. Bude muset do této struktury zapadnout a hezky ní proplout. Jinak se nedostane dál. Anebo stávající strukturu svrhnout, aby si vytvořil tu další, která se časem stane stejnou. Uzavřený kruh požírající každého, kdo snaží se jej protnout. Chapadla touhy po moci spojené s chtivosti vykazují nesmírný pud sebezáchovy a přežití, jako by ego mělo být kolektivní veličinou, která nechce zaniknout.
Otázkou je, nakolik lze dělat v politickém systému věci jinak. Jakmile vejdou do hry noví hráči kritizující nastavené poměry, stane se časem, že do svých řad nevyhnutně přijmou individua, které tuto hru rozehrají znovu. Protože pocit moci je lapí do své pasti.
Z pohledu společenského rozlišujeme aktivní a pasivní politické právo. Aktivní, znamená být volen, pasivní, volit. I zde, na obou stranách dochází k systému zneužívání. Především, aby člověk měl šanci aktivně se podílet na rozhodování o věcech společenských, musí se stát členem nějakého uskupení, politického hnutí či strany. Zde je nucen ke mnoha kompromisům, podrazům a napojení se na ty mocné, aby vůbec měl šanci někam se dostat. Zavazuje si lidi kolem sebe a oni si zavazují jeho. Není v ničem dalším svobodný, neb se bude muset vypořádat se závazky, které přijal, jen aby se dostal tam, kam se dostat chtěl. V tomto směru mu nezbývá nic jiného, nežli závazky, jak to jenom půjde plnit, anebo držet druhou stranu v kleštích. Jelikož volené veřejné funkce bývají i dobře honorovány (i včetně různých náhrad), zájem zde převyšuje poptávku a tak se stává, že jedinec se zavazuje k závazkům protichůdným, které moc dobře všechny naplnit ani objektivně nemůže. Nicméně zde je počátek vysávajících vztahů, které se prolínají celou strukturou. Služby a protislužby jsou principem nutícím se vzájemně k naplňování. Jen málokdo toto umí bravurně zvládat. Mnohdy člověku stojícímu mimo systém přijde chování politiků nelogické a nerozumějí tomu, proč se nerozhodne tak či onak. Je tomu tak právě v důsledku služeb a protislužeb, které se svobodnou vůli nemají nic společného. V tomto směru jsou překonány tzv. pakty s ďáblem, neb tento systém zaprodává duše a pohlcuje je v mnohem obsáhlejším měřítku, aniž by byl nucen plnit přání zaprodaného, neb ta mnohdy rozplynou se při jeho závazcích. Dělat veřejnou funkci s takto svázanými rukami je nesmírně těžké. Jenomže svázané je mají tak nějak všichni.
Dostat se mezi tuto skupinu lidí je nesmírně těžké, neb systém služeb a protislužeb je podstatnou překážkou pro každého jedince. Bude muset do této struktury zapadnout a hezky ní proplout. Jinak se nedostane dál. Anebo stávající strukturu svrhnout, aby si vytvořil tu další, která se časem stane stejnou. Uzavřený kruh požírající každého, kdo snaží se jej protnout. Chapadla touhy po moci spojené s chtivosti vykazují nesmírný pud sebezáchovy a přežití, jako by ego mělo být kolektivní veličinou, která nechce zaniknout.
Otázkou je, nakolik lze dělat v politickém systému věci jinak. Jakmile vejdou do hry noví hráči kritizující nastavené poměry, stane se časem, že do svých řad nevyhnutně přijmou individua, které tuto hru rozehrají znovu. Protože pocit moci je lapí do své pasti.
Komentáře