ADJUSTMENT (o magii s Maat)

My wishes grew and will be diffused in my reality....

Mstít se je jako odjistit granát a hodit jej po tom druhém... Někdy se v afektu ani nestihne odjistit pojistka a potom člověk vypadá jako debil... V tomto příspěvku se pokusím čtenáři vysvětlit, proč msta jako taková postrádá smyslu. Osobně ji považuji za velice hloupou, ale mi se to povídá, neb v tomto směru nemusím vynakládat přespříliš energie, abych se nemstila. Netrpím pocitem, že teď tam musím hodit granát nebo se pomstít, v podstatě ani není proč.    Úvodem se sluší říci, že msta je velice nízká až zavrženíhodná pohnutka, která navíc problém sám o sobě nevyřeší. Pokud jde o etickou stránku, není o tom pochyb. Jenomže většina lidí na nějaké etické důvody kašle, neb ona primitivní touha v nich ovládá osobnost. Takže se zaměřím spíše na pragmatickou stránku věci. Především člověk vyrovnaný k ní neutíká, naopak, představuje pudovou reakci na stres ve falešné naději, že provedením odvety původci stresu se mu uleví. Dočasně jistě. Je to jako kopnutí do zd...

Potřeba vlastnit je spjatá s člověkem až přímo instinktivně, snad souvisí s pudem sebezáchovy, neb dává člověku jisté garance, jistotu, sebejistotu, společenský status... Tvrdit, že se člověk obejde bez vlastnictví, je tvrzením pokryteckým...neb člověk si tak mimo jiné i vymezuje svojí osobní zónu. Prastaré rituály byly zaměřovány na prosperitu, udržení a získávání majetku, na úrodu a zvelebování. Neznám rituál, který by směřoval ke zbavení se majetku, zničení vybudovaného. Toho lidé docílili zpravidla předimenzováním rituálů plodnosti, či ztrátou původního zápalu a intuice. Vlastnění je potřeba pro přežití v materiálním světě. Pouze je-li člověk ukotven pevně v Malkuth, má cenu zajímat se i o jiné méně hmotné sféry Univerza. Meditace a koncentrace se dají efektivně provádět, když člověk drží pevně v rukou své zdraví a umí své tělo ovládat. Zároveň i techniky meditace a magie vedou k vylepšení tělesných podmínek. Problém nastává, když se člověk stane potřebou vlastnit posedlý. Př...

Život je mnohdy tanec mezi různými "zájmy"... aby z toho nebylo jenom potácení se, je potřeba vynechat kompromisy a nepodporovat záležitosti, které svojí filosofii a podstatou je přesným opakem toho, co sami chceme... Nejde o hateování, jde o zabránění, aby se vytvořil energický chumel nesrozumitelna. Je potřeba si uvědomit, že energie je přímočará neřeší, jak my to myslíme a pod. Mnohdy druhé podporujeme v tom, co sami nechceme, resp. chceme jinak a nestačíme se divit, jak se nám to z ničeho nic podělá doposud dobře fungující vztah, věc, záležitost. Takový triviální příklad z minulosti, pokud člověk podporuje (tj. vkládá energii) do lidí, kteří se práci vyhýbají, berou to na hůl, co to asi udělá s jeho práci?  Po této zkušenosti vím, že pokud se mi něco nedaří, musím se zamyslet, kudy to energicky utíká mimo... či co má větší egregor....

Rozlévač vody a tvůrce deště. Tak jej označuje babylonsko-chaldejská a egyptská mytologie. Podle řecké mytologie, pouze on mohl zachránit svět před potopou. Je spojen i s Ganymedem , mladíkem, jehož dal Zeus unést, aby mu doléval číši.     Není podstatná voda sama o sobě, ale nádoba. Ony dvě čáry v symbolice jsou dva hadi, nikoli voda, jak se mnozí domnívají. Vodnář je ten, který směřuje za poznáním v esoterickém slova smyslu. Nejde o studium, jako u Střelce, ale o poznání ve smyslu vlastní zkušenosti, prožití a propojení se s tím, co člověk poznává. Nikoli rácio, nýbrž intuice je smyslem tohoto znamení.  Probuzení schopností, které v člověku tuze dřímají anebo naopak šarlatánství. Záleží na využití příležitostí tohoto znamení. Jak říkal Jung (Vodnář na ascendent): nevěřím, že Bůh existuje, vím to. Archetyp Blázna představujícího zcela nezkrotnou individualitu. Zachycení inspirace, Múzy, osvícení. Necítí povinnost vůči nikomu, ani těm nejbližším, ani ti nesmí stát ...

...na Polnici zatroubil anděl posledního soudu a spojil je, by posléze oddělil matérii od sebe a  posílil ducha, náhradou vytvářeje pocity zdánlivé sounáležitosti... jinde. ...neoddělitelné zůstává jako sen ...našlapující tiše ve bdění, zaposlouchaje se vlastní nehybnosti, klidného dechu, prodírající se vrstvami nevědomého, přesto jemně se dotýkaje všedního dne běžného Bytí...    Až do chvíle, kdy vzpamatováno  oživne to,   co zdálo se již zničeným, pošlapaným v prachu beznaděje...    

Stává se, a ne zřídka, že lidé stejné různě vnímají... Stává se, že stejné různé pocity vyvolává... Někdo vidí sklenici poloplnou, jiný poloprázdnou, to co v jednom probouzí děs, druhý vítá jako něco milého.   Mnohdy lidé mluví o tom stejném a každý z jiného pohledu a je velice těžké uvědomit si, že jde v podstatě o jediné.  Bez rozmlouvání nelze přijít na kloub tomu, co společné je, ani nepozná se, že nejsme v našich podivných myšlenkách ponořeni... možná chvíli sami, ale ne jediní. Děje, které pozorujeme, probíhají podobně, ač třeba ne stejně, i někde jinde, jsou svolávané jakoby podle jednoho vzorce, matrice, nám všem vlastní přesahující strukturu hmoty a ovlivňující právě rodící se ideu.... Pod hvězdami, vždy pomyslím na to, že tam někde jinde jsou či byli lidé, kteří mysleli podobně a stáli či stojí před podobenstvím stejného...

Cykly času, odžité srovnané do úhledné spirály protahující se prostory... Cykly času prožívané prolínají se skrze vše i nádech neznáma, přitahuje věky, co nestaly se  ... zatím... Tam někde ukrytá je naděje, zklamání i všechny zrady, bolest lemovaná radostí a prožitek lapený do pasti lineárního vnímání... Můžeš vidět jen starost a strasti, překážky zákeřně se tvářící anebo jinak, poznat, že prožitím lze vše zdolat neb jen to, co je v nás dáno pevně, rozpouští utrpení, jež rozplyne se v radosti...

Dokud člověk o nich jenom čte, je to jedno. Jsou to pro něj něco jako hrdinové, s nimiž se více nebo méně umí ztotožnit, rozumět jejich pohnutkám, jsou mu sympa, nesympa, bojí se jich anebo ne. Čtení může být prvním způsobem, jak na ně přijde, ale často to bývá jinak. Mnohdy člověk na něco narazí, na něco méně hmotné a potom jakoby náhodou se mu dostane do rukou něco, kde o tom, co sám potkal, někdo píše, anebo píše o něčem podobném. Typickým příkladem, kdy zažila jsem něco, co jsem četla, jsou tencí lidé. Četla jsem o nich v povídce Briama Lumleyho. Jednalo se jednu starou čtvrť, kde byly vysoké domy a tam chodili tak tencí lidé, že splývali s pouličními lampami a dokonce někteří i jako pouliční lampa působili. Když šel obyčejný smrtelník kolem, často se postavili a maskovali se natolik, že působili jako lampa. Zvláštním znamením bylo, když v této čtvrti zhasla pouliční lampa, zasvěcení, a mnoho jich nepřežilo, věděli, že to tencí lidé jsou u ní. Lumleyho mám ráda, jeho série Nek...