Mstít se je jako odjistit granát a hodit jej po tom druhém... Někdy se v afektu ani nestihne odjistit pojistka a potom člověk vypadá jako debil...
V tomto příspěvku se pokusím čtenáři vysvětlit, proč msta jako taková postrádá smyslu. Osobně ji považuji za velice hloupou, ale mi se to povídá, neb v tomto směru nemusím vynakládat přespříliš energie, abych se nemstila. Netrpím pocitem, že teď tam musím hodit granát nebo se pomstít, v podstatě ani není proč.
Úvodem se sluší říci, že msta je velice nízká až zavrženíhodná pohnutka, která navíc problém sám o sobě nevyřeší. Pokud jde o etickou stránku, není o tom pochyb. Jenomže většina lidí na nějaké etické důvody kašle, neb ona primitivní touha v nich ovládá osobnost. Takže se zaměřím spíše na pragmatickou stránku věci.
Především člověk vyrovnaný k ní neutíká, naopak, představuje pudovou reakci na stres ve falešné naději, že provedením odvety původci stresu se mu uleví. Dočasně jistě. Je to jako kopnutí do zdi, jímž si lze zranit nohu. A také za cenu, že ze sebe udělá politováníhodného kreténa. Msta vzbuzuje nežádoucí pozornost a důvody k ní vedoucí nikoho až tolik nezajímají, každý vidí jen škodlivý následek. V lepším případě nějaká hodná duše polituje velikého mstitele, neb jde o chudáčka, který neuměl ustát...
Msta je řešením zkratovitým, možná první pomoc spočívá v onom typickém vychladnutí, neb pomsta za studena spěje k opanování msty. Ve stresu mstitel spoustu věcí nedomyslí a mnohdy se nestačí divit. Až opadne adrenalin z akce, opadne i radost, neb mu začnou docházet jiné, nežádoucí následky. Ovšem za ty si již může jenom on sám.
Mstitelé se často dovolávají práva a nějakého svého pseudonároku na mstu. Jejich vidění je ryze subjektivní, zatímco právo stojí na objektivních veličinách. Jejich alibi nebývá pro okolí přijatelné. Naopak, často působí dojmem šílence, jemuž hráblo v bedně. Však proto často prvotní obranou lidí proti nějaké akci bývá, oni mi to udělali, protože se mi mstí za... Msta diskredituje.
Jedná se pouze o důsledek toho, co již pojmenoval Konfucius: "Když se vydáš na cestu pomsty, musíš vykopat dva hroby." A ten druhý je vždy pro mstitele...
Msta je saň vícehlavá a živí ji krev mstitele, ať si ten namlouvá cokoli. Spolehlivě zničí sám sebe, jde o úpadek, neb energie by mohla být věnována něčemu smysluplnému.
Mstitel, což považuji za nejhorší efekt touhy po pomstě, nežije svůj vlastní život. On se probírá životem své oběti, pokud se mu nedostává aktuálních informací, vytváří si fikce, či její fiktivní život, který jej strhne natolik, až se stává obětí. A hádejte, kam jde a na čí podporu všechna ta energie.
Proč se nemstít
Nemstím se, ani těm, co se mi pokoušeli pomstít. Jednak mi přijde idiotské najednou napadat lidi, kteří mi kdysi byli blízcí, přinejmenším legrace jsme si spolu užili, něco si i řekli. Proč? Jen proto, že ta doba skončila, což není příjemné, případně skončila způsobem mi nemilým? Dál se v tom hnipat skutečně někam nevede. Minulost je hodná poučení, ne setrvávání v ní a lpění na tom, co bylo, brání vzniku nového.
Také jsem vypozorovala, že mstít se i v situaci, kdy mi někdo hodně uškodil v jakémkoli směru nemá cenu. Po světě běhá dost mstitelů, kteří se paradoxně svojí pomstou směrovanou na mně mstí dotyčné osobě způsobem vskutku duchaplným, a že zasáhnout skutečně umí. Osobně v tomto spatřuji efekt fungování systému maat.
Odpuštění znamená něco pustit, pustit hadr, který člověk drží v hubě jako pes a ještě se o něj rve, aniž by mu docházelo, jak bezcennou kořist svírá mezi zuby. Zanechat stavu, v němž se zvedá tlak i adrenalin a oběhový systém podobné věci velice těžce snáší. Pustit, nechat být... záležitost, na které sám mstitel lpí, ale nikoho kromě něj již nezajímá, spíše každého slyšet o ní otravuje. Nic jiného, než-li prohlubování sebelítosti a křivdy, která možná kdysi byla, ale je nepřiměřeně umocněna.
Odpuštění znamená něco pustit, pustit hadr, který člověk drží v hubě jako pes a ještě se o něj rve, aniž by mu docházelo, jak bezcennou kořist svírá mezi zuby. Zanechat stavu, v němž se zvedá tlak i adrenalin a oběhový systém podobné věci velice těžce snáší. Pustit, nechat být... záležitost, na které sám mstitel lpí, ale nikoho kromě něj již nezajímá, spíše každého slyšet o ní otravuje. Nic jiného, než-li prohlubování sebelítosti a křivdy, která možná kdysi byla, ale je nepřiměřeně umocněna.
Komentáře