ADJUSTMENT (o magii s Maat)

Nevím, co říci, za kvadraturou ticha nesou se stopy již vyřčených slov, nelze vzít je zpět, pronikly hluboce pod kůži psané inkoustem nesmazatelným... věčně ponesou se jako stopa vyrytá v duši, by staly se mementem, kdy marnost zvítězila nad vším a nešlo vůbec zastavit ji, všudem se rozpínající... Nic nebylo - je drobným přáním, nevinnou hrou, odhodit hračku tak nebezpečnou ohrožující idylickou iluzi jistoty pro lež v rohu ležící na přivítanou... pokrytecké motivy buší na dveře chtěje projevit se ve svojí podlosti jako draví vlci chroptící v lese snahou polapit zraněnou laň, pohlcení bažinou utonuli... Nevím, co říci, stopy po tom, co bylo, nesou se dál v tichu ozvěnami tlukotu srdce vířící prach posetý na stráních za kulisami světa, tam za oponou... dobré smíšené se zlým a ve špatném záblesky správného se proplétají, jednoznačnost postává opodál svíraná poklidem lnoucím za horizontem nikým neviděn...  

Možná čtenář zná situaci, kdy má něco dělat, ale místo toho raději něco jiného, by nedělal to, co má. Třeba včera jsem zde chtěla napsat nějakou úvahu, ale dnes...dnes jsem chtěla něco konkrétního studovat a místo toho, cha! píšu úvahu. Jakoby se téma vyskytlo samo. Na Múzy se hřešit nemá, takže dokud situaci ovládají, tak píšu. Jestli si někdo myslí, že psaní je prokrastinace či jak se tomu modernímu vynálezu, když člověk nejede ve vyjetých kolejí říká, ať si to zkusí. Jenom tak něco napsat. Někdy píšu osobněji, jindy více pojednávám, ale obojí nějak odráží mojí vlastní zkušenost. Obdivuji lidi, co umí zajít mezi lidi, vyslechnout jejich příběh a napsat jej. Já to neumím. Pokud ten příběh nějak není navázán na příběh můj vlastní, tak jednoduše nic. Ani nápad, jak matérii uchopit. Tak tedy podivnosti. Myslím tím vše, čemu nerozumím, neb ač se sebevíce snažím, vážně to nejde. Nemá smysl zatěžovat čtenáře teorií logiky, ta u podivností selhává. Podivné lze zažít, ale nelze je pocho...

pro to, co přijde nečekaně a sesype se jako kroupy... Procitnutí do bdění nemusí být příjemné, když snivé oboří se ve světle denním dogmatem vlastním bez kontextu... Neprocitat a zůstat ve frekvenci snění, neb snad snové zoufale snaží se dát vědět, že snivé je pouze drobnou částečkou z nekonečna jeho Bytí, která neumí a nemůže být funkční. Být probouzeným jenom pro to, co probuzeno jest...

Ne Být či nebýt,  ale Být i nebýt  zároveň, vědět, že mlha padne za úsvitu  pobývat s ní ve skrytu nechat rozplynout se kolem ve dni noci a noci dne zůstane či pomine - ta chvíle, kdy hvězda padne do trávy... Chtít zůstat nespoutaný po věky.

Být prorokem, co vidí za horizont, co pozná, kdy zachvěje se kus země na potkání, vidět, jak štěstí proráží a nenechá se srazit ani padajícím kamením, ani zasypat horkou lávou.  Je to zvláštní směs pocitů potom, když předvídané se uděje a temná stráň je oslněna světlem překvapivého. Vždy, i po létech stejné, když naplní se divinace.