"Pravda je taková, že jsem důsledný extrémista." přemítala ta, co nechala se nazvat Chiarou, putuje sama po skalnaté cestě utkané pro průchod mezi hvězdami. Nebyly zde schody, kamenitá úzká v mnohem spíše pěšinku připomínající, vinoucí se do ztracena - nekonečná cesta, na které ulpíval jemně roztroušený prach. Vnímala samotu, vzdálenost a chlad blikajících těles v dálce, vše pohlcovalo ji svojí neproniknutelnou úžasností. Vzpomněla si, že na cestu ke hvězdám měla se vydat s..., jak se jenom sakra jmenoval. Jméno vypadlo jí z paměti, pouze ruka vzpomínala na jeho křečovité sevření, držel a nechtěl pustit. Přesto, někam zmizel a z jeho jména nezůstala ani ozvěna.
Mezitím Sam zaujatě listoval ve starém rukopise Cesta za Sluncem. Objevil jej dávno, v jednom zaprášeném antikvariátu. Hluchá prodavačka inkasuje za něj zlomek jeho skutečné ceny, usmívala se tajemně. Tehdy, zaujala jej kresba Slunce na přebalu rámovaná zvláštními znaky. Uprostřed rukopisu bylo včleněno několik kreseb, 22 vyobrazení, v nichž poznával velkou arkánu tarotu. Text rukopisu končil u dosažení Slunce, předtím uváděl obsáhlý popis apokalyptických scén, jenom ne ty, co pamatoval si ze snu o Cestě za Sluncem. Měl za to, že pro část lidí vysvitne naděje i po konci světa, pouze jeho poslední sny, tolik odlišné od symboliky jiných jeho snů, jej mátly. Mátla jej i postava Chiary, ona víla, přeci jen byla postavená v příbězích, jež znal, jako odlišná bytost.
Ilustrace velké arkány tarotu přesahovaly obsah textu. Po Slunci následoval výjev "Klamné světlo Luny" a po něm "Prach z hvězd". Snad obraz nabýval smyslu mimo slova.
Chiara, zřejmě bude nejrozumnější neplést čtenáře jiným jménem, na vílu vykazovala docela pevné skupenství v ryzí matérii. Svojí éterickou část odrážela, či se o to snažila, co to jenom bylo v daných podmínkách možné. Držela v ruce svazek čerstvě vytištěných papírů obsahujících francouzskou verzi Cesty za Sluncem. Na rozdíl od Sama nepochybovala o jeho reálné existenci a kněze nepovažovala za projekci svého Já vynořenou z doposud neprozkoumaných hlubin vlastního nevědomí. Neměla problém zapsat si emailovou adresu, kterou pošeptal ji před probuzením, a zaslat na ní mail s textem adevargio solis. Na druhý den ji bylo odpovězeno, beze slov, pouze salut a v příloze rukopis ve staré francouzštině. Okouzleně jej prolítla a měla radost, že ony řeči toho divného pána ze snu vycházely z reálně existujícího rukopisu.
Ovšem mezi Prachem hvězd právě odvíjí se podstatná část příběhu. Chiara nadšená rukopisem, kterýžto postavil existenci toho divného společníka na více reálnou rovinu, stoupala do mlhy. Nečekala, že se ocitne v prázdnu, které s ní bude se propadat. Hvězdy kolem vtahovaly ji hlouběji do prostoru neznáma a ona neměla potuchy, kde je nahoře a kde dole. Jelikož měla tendence v kritických okamžicích k absurdním myšlenkám, napadlo ji, že jde o hermetické faux pas. A právě v ten moment její tělo omotala živá hmota neznámého původu. Zhluboka se nadechla očekávaje nejhoršího, když z mlhy vystoupila postava obrovského draka. Jeho majestátnost a zádumčivý pohled ji oslnil. Neuměla z jeho oči odpoutat zrak, vpíjela se do nich. Jiskřily všemi barvami duhy a přecházely do smaragdů. Na první pohled působil jako drak, jehož ocas připomínal štíra. Zároveň vzbuzoval dojem přízraku plného různých neidentifikovatelných výhonků, které ji omotávaly. Chvěly se a postupně znehybňovaly její tělo. Působily jako šedavé stíny rozléhající se kolem dračího těla a přesto prolínaly se i vně. Z jeho hlavy vystupovaly rohy neobvyklého tvaru. Přivřela oči pořád znehybněná. A dračí podoba vykázala další vrstvu, tentokrát humanoidní. Muž-drak. Napadlo ji v prvním okamžiku.
Možná si čtenář s úlevou vydechl, šlo o iluzi a místo draka objeví se hrdina Sam. Jenomže na hrdiny je spolehnutí, že dorazí vždy pozdě, pokud vůbec. A Sam je přesně ten typ hrdiny, kterýžto se zapomene při snaze vypátrat něco o původu rukopisu Cesta za Sluncem. Jistě, bylo by jej vhodné nechat usnout, aby.... aby ocitl se mezi hvězdami ve snaze rozpoznat známá souhvězdí, protože Sam, kterýžto předpokládal, že po Měsíci následuje Hvězda, se náležitě teoreticky vybavil. Nepřítomnost Chiary jej nikterak nezarazila, ač si na ni zvykl. Považoval ji za nepříliš pevně strukturované imago, které rozpadlo se při konfrontaci se starými příběhy víly, neb mu jednoduše nezodpovídalo.
Jak již to u myšlenek bývá, nastávají synchronně. Sevřená v úponcích bytosti vypadající místy jako drak a místy jako muž, vzpomenula i Chiara na Sama, radostí, neb vybavila si konečně jméno, vykřikla. Doufala, snad drak jej nesežral. Napadla ji i horší varianta: Sam se ocitne vedle ní a začne ji přesvědčovat, že drak je výplodem jeho vnitřního světa a jejím úkolem je na vlastním těle poznat trávící šťávy dračích střev by jako imago přetransformovala se v něco silnějšího. Až jej zase potká, jistě doví se, co četl o dracích. Rozhlédla se kolem. Sam se nikde poblíž nevyskytoval. A drak si přibližoval její tělo. Rozeznávala šupiny na jeho povrchu. Opatrně se jedné dotkla a na prstu objevila se krev.
"Chceš znát mojí ostrost?" zaduněl šepot... "ještě ne, nejsi připravená!"
Pojala nápad otestovat drakovou schopnost komunikovat: "Považuješ mně za opravdovou?"
Její otázka nastolila na obličeje drako-muže něco jako tázavý výraz. Potkával někdy lidské bytosti i mezi hvězdami, ovšem netušil, že jsou schopny v situaci, kdy je polapí, klást otázky týkající se jeho názoru na jejich opravdovost.
Nadechl se a prsty levé ruky zakončené tvrdými drápy roztrhl Chiařino oblečení na zádech a nořil je přímo do její míchy. Takovou bolest ještě nezažila, popravdě netušila, že i snové tělo může tak ohromnou bolest vnímat. Trvalo to okamžik, jež zdál se být věčností, než drak své drápy vytáhl. Její kosti a tkáně se okamžitě zacelovaly, což byl také bolestivý proces.
Chytil opatrně její bradu do dlaně, ani se nehnula, by si nechtě o jeho drápy či šupiny nepodrápala.
"Jsi opravdová," pronesl vážně, "a máš vysokou odolnost, budeme spolupracovat."
Jeho suché konstatování ji vyvedlo z míry.
Vpil se do ní svým pohledem a Chiara uviděla sérii obrazů. Draka věky čekajícího na vhodného člověka v pustině nicoty, kolem něj procházeli bez povšimnutí lidé, různé bytostí. Došlo mezi nimi k propojení, již dál o sobě budou vědět.
Probudila se. Opatrně vstala a sundala košili. V zrcadle prohlížela svá záda. S úlevou vydechla, že nebylo na nich žádné stopy po dračím zásahu. Starý rukopis neobsahoval zmínku ani grafický obraz draka. Netušila, nakolik se jedná o jednu ze zkoušek Chámu, nebo jde pouze o její fantazii. Rozhodla se prozatím pomlčet o vizích s drakem, dokud sám kněz se o něm nezmíní. Ještě zasněná přemýšlela, zda tím společníkem, s nímž měla projít zbytek cesty nebude nakonec ona dračí bytost. Třeba byl Sam pouze zkouškou, která měla odbourat její sebestřednost.
část sedmá
Komentáře