Často míváme konkrétní představu o výsledku, alespoň já (a nebyla jsem jediná) jsem tak v magii začínala. Dokonce jsem nabývala přesvědčení, že vše se této představě podřídí, co když se i povedlo, nabylo významu přímo Azazelovského. Není nic horšího, než-li doslovně naplněné přání. Sice to jde, ale výsledek následně za moc nestojí... a pokud, tak nevydrží, ale asi si tím nějak musí projít každý.
A později člověk pochopí, že je lepší nechat onu výslednici jako čáru, která se formuje sama, považuje-li to za vhodné, zatočí se či udělá roztomilou okliku. Jistě, jsou lidé, co chtějí pouze přímou cestu za poznáním...osobně, já jím to přeji, jen si nejsem jistá, zda jejich čára nemá trochu jiný pohled na to, co je přímé. Hlavně nehrotit, to by se posléze mohla zauzlovat a trvá to nějak rozmotat. Ariadnino klubko samo ukazovalo cestu z labyrintu, mluvit mu do toho, je Theseus navždy ztracen...
Když člověk začíná, má tendenci podléhat krátkodobým a obvykle nesmyslným cílům (jistě, můžeme polemizovat, co je to smysl a nesmysl, takže ve zkratce, kdo se dostane dál, pochopí nesmyslnost konkrétně stanoveného cíle). Ale pořád lepší zkoušet ponor a vynoření se na mělčině, než-li mít pocit, že celý svět se podřídí mágovi, který pořádně ani neumí uchopit hůlku. Vždy s úžasem sleduji snahy o ovládnutí světa a nechápu, proč někdo, komu se jeho vlastní žití rozpadá pod rukama, této snaze hoví.
Dotek neznáma v kombinaci s poruchou u Strážce Prahu může dostat člověka do různých iluzí. Potom potkáváte mytologické postavy lidí, kteří svému mytologickému původu skutečně doslovně věří. Nejde o podobenství, oni jsou o tom přesvědčení. Na jedné straně všemocní, jediné mávnutí jejich božské ruky ovlivní běh světa, na straně druhé naprosto bezmocní, neb pořád po nich někdo jde a útočí na ně a v podstatě může za všechny ty díry v jejich životě, které navzdory všemocnosti, nejsou schopni ucpat, natož zacelit. Nu, kdo se chce rovnat Bohům, musí s jejich odvetou počítat.
Jasně pocit, tolik toho dovedu, tolik se mi povedlo drobností, může vésti k velikášství, nicméně psychicky zdravý jedinec se s tím vypořádá a nebuduje pseudosíň své pseudoslávy. Svědčí to o jisté neukotvenosti ve sféře hmotné a poctivá práce v jakémkoli oboru lidské činnosti, toto postupně vymýtí. S doslovnými mytologickými postavami je ten problém, že ony pracovat nechtějí...
Magický akt vyžaduje nemalou dávku pokory, kus mystiky a přiznání si, že jde o snahu o nemožné. Pohled, k němuž člověk dospěje postupně, když již si něco prožije a skutečně má snahu konat a žít magicky, bez pózy. Postupně poskládají se mu věci a vytvoří se podmínky pro to, aby mohl žít v souladu s vlastní duši. Jeho čára, cesta, je lemována plody a dostává se mu poznání. Překážky, rozestupují se samy... Potom člověk již sám vycítí, kdy dostává se mimo svojí cestu.
Komentáře