Nemám čas...
Nemám čas na to, abych...
Mám málo času...
Nestíhám...
Musím s časem hospodařit....
Nemarněte můj čas....
Kdykoli se lidem do něčeho nechce, je často slyšet podobně začínající více či méně diplomatické proslovy. Skládá-li se život člověka z částí, do kterých se mu nechce, stane se otrokem věčného nestíhání. Od toho již je krůček k roztěkanosti, kdy člověk nevydrží u jednoho a musí dělat x věcí, nejlépe najednou. Uvědomění si vlastní smrtelnosti často vede k hospodaření s časem, jen neumím si představit naprogramovaný život v nutnosti prožít si každý okamžik a děsit se toho, co prožito nebylo. Ať chceme nebo ne, čas se dotýká každého z nás. Domluvy jsou postaveny na čase, termíny pro ukončení práce, odevzdání práce, věk člověka, konkrétní datum, kolik je hodin, jízdní řády, den a noc, roční období... V moderní společnosti jakoby člověk přimkl se k času ještě více.
Čas představuje nesmírně relativní veličinu a jeho pojetí závisí na vnímání toho kterého jedince. Pracuje-li člověk krok za krokem a věnuje-li se něčemu, co jej baví, jde to všechno tak nějak naprosto samo. Toto zjištění mnohdy nastává v raném věku. Čas nemusí být nepřítelem, který nás nutí stárnout, pospíchat, věčně mu vlát v patách ve snaze urvat alespoň kousek chvilky pro sebe... Může stát se spojencem. Ano, s časem lze uzavřít alianci, proplétat se mezi jeho oky, být chvíli i mimo a přesto prožitek fixuje se do tady a teď.
V podstatě se dá mluvit o lineárním vnímání času. Je to typická časová osa, kterou namaluje dějepisař a na ní sází roky. Událost nastala, udála se, je zaznamenaná do kroniky, paměti a lze se tak maximálně z ní poučit. Aniž bych znala pojetí Eliadeho cyklického času, či Asimovovou Nadaci, v raném mládí jsem dostávala učitelku dějepisu do rozpaků úvahou, kterak se věci v dějinách mají tendence opakovat v jistých cyklech a jako bonus jsem bezelstně přidávala, že lidé snad mají tendence dělat stejné chyby. Nastávalo trapné ticho, protože Marx a Lenin měli lidstvo z tápání a omylů vyvést. Minulost je pro většinu lidi uzavřená, žijí s pocitem, jak vše není v pořádku, aniž by věnovali pozornost démonu prodírajícímu se skrze vrstvy nevědomí ven v groteskní podobě. A budoucnost nepřístupná...to až tam linka dorazí a stane se. Budoucnost mívá v tomto pojetí podobu záměrů, plánů... Problém záměrů a plánů spočívá v přesnosti jejich nastavení, přičemž se berou do úvahy stávající, nikoli nástupem budoucnosti postupně změněné, podmínky. Takový přístup vede nakonec k nutnosti modifikovat za pochodu, v lepším případě, v tom horším k frustraci.
Cyklické pojetí času umožňuje jeho návrat skrze události opakující se každoročně. Prakticky půjde o svátky, které člověk nejenom nějak stráví či zabije čas, ale i vnitřně mysticky si prožije. Jistě, nemusí se jednat o události uznávané v oficiálním kalendáři...nakonec samostatnou události může být i každý východ a západ Slunce. Život přestane být pouhou přímkou, ale stane se cyklem opakování... Může se stát pasti uzavřeného kruhu, anebo po spirále stoupat dál. Prožíváním jistých opakujících se cyklů (Slunovraty, fáze Měsíce) si člověk vytváří šanci pro uvědomění si vlastního pokroku, poznání chyb a jejich napravení, srovnání toho, co bylo nerovné. V tomto pojetí ani budoucnost není tajemným neznámém tak docela, člověk prožívající cyklický návrat žije s důvěrou v osud. Člověk zde ví, že co pokazí se, je opakováno a může se opakovat v bludném kruhu, dokud si jedinec nepochopí...
Chci všechen čas světa...
Nechci záviset na čase...
Vymanění se z vlády času je touhou člověka. Nedá se pro sebe si zrušit kalendář, termíny, běh dne, roční období... Domluva samého se sebou, že čas neexistuje, v podstatě ruší jednu dimenzi existence pro sebe samotného. Ovšem lze docílit nejenom toho, že čas stane se spojencem, ale dá se dostat i z cyklů času. Takové věci se dělají pomocí opakujících se magických rituálů. Skrze nastavení si cyklického času a umění prožívat rituál do hloubky, se dá dostat mimo jeho plynutí. K tomuto mohou býti různé přístupy, já nakláním si entity mající vazbu na plynutí času. Navzdory propracovanosti psychologie, pro věci magické potřebuji jednoduše živé bytosti mající samostatnou inteligenci, ač méně hustého skupenství. Pracovat s mytágem, o jehož existenci lze vždy úspěšně pochybovat, není nic pro mně.
Osobně upřednostňuji inteligenci nesmírných rozměrů, nazývanou mimo jiné i Tawilem. Jeho oka jdou mimo čas a zasahují prostor s mnohem více rozměry, než běžně známe. Jen potřeba umět ustát toho více najednou. Pokud jde o zachycení mimočasového okamžiku, ale i okamžiku v čase, je zajímavou bytostí Aken, kterému z úst odvíjí se dvojité lano času. (V mých vizích je to něco jako DNA, cyklická forma spirály.) Sám má podobu mumie, Pohlcovač času má díky plátnu jasně vymezené hranice, jinak by možná byl jako Tawil... Lano času odvíjí se dle příkazu Rea... Dvojité...s hvězdou...
Tato praxe mívá také svá drobná úskalí...ne vždy to, co potkáme mimo čas, je stejné i v čase, ač vypadá tak... Je potřeba si na toto zvyknout, čím dříve, tím lépe... Jak nahoře, tak i dole platí v tom, že lze potkat velice podobné, dokonce téměř stejné formy mimo čas i v čase. Otázkou ovšem je, zda obě formy vedeny jsou stejným duchem..., což je dosti pravděpodobné, jsou-li zde i jiné společné znaky třeba v reakcích, zbarvení projevu (u humanoidu se dá říci v mluvě, gestech...). Tyto vnější znaky podobnosti jsou přenášeny se zarážející přesnosti. Nedá se ovšem spoléhat, že všechny reakce budou stejné, že velikost a genialita je zavedena plně i do času běžného (ať již více cyklického nebo lineárního).
Ještě závěrem poznámka... Všechny tyto přístupy časové lze nalézt u jakéhokoli člověka, jde jenom o jejich vzájemný poměr. Má-li někdo pocit, že stojí mimo povinnosti, které sebou nese lineární čas, blahopřeji, takový člověk získal všechen čas světa jen pro sebe, není jediného termínu, co by jej vázal...
Komentáře