část čtvrtá
Bylo to bláznivé, natolik bláznivé, že sama nevěřila vlastním očím. Pokud si vzpomínala, pánové uznali, že její představa z procesu Apokalypsy je vskutku nejhnusnější a potom začali polemizovat o rozštěpenosti osobnosti Samuela, který za sebe předvedl nějakou nudnou povídačku o nemožnosti tančit valčík na Kolo kolo mlýnské, ale jako Chiara, začal řešit obsah jejich žaludku.
Pokud si to správně vybavovala, padaly i slova jako patologický rozštěp osobnosti. Vůbec netušila, zda je taková diagnoza možná, nicméně ji zajímalo, jak z tohoto podezření hodlá Samuel vybruslit.
Ono idylické poledne začalo nabírat naprosto jiný ráz, jakmile se Alexandr s Janem rozhodli pro odpolední spánek. Pamatovala si poměrně zajímavou polemiku stran části dne. Nikdo z nich neměl sebou nic, co by měřilo čas. Pokoušeli se získat nějakou orientaci podle délky stínu. A zde nastal praktický problém. Přímo na Slunci nikdo z nich nebyl schopen vrhat stín. Pokoušeli se o to všichni čtyři, veliké naděje coby do bytosti ryze smyšlené vkládali pánové do ní, ale ani ona stín nevrhala. A potom dostal Samuel nápad evokovat stín v improvizovaném rituálu. Jenomže ozvěny zkreslovaly rituál i jakýkoli pokus vyslovit či jen vzpomenout si na slova.
Ráda by jím stín vykouzlila, ale stín na Slunci jednoduše možný není. Jenomže oni byli jak uhranutí chtěním měřit čas. Právě tato snaha Jana a Alexandra unavila natolik, že ač se to zdálo být nemožné, našli si za paloukem nějakou prohlubeň, kde se oba oddávali siestě.
"Podívej, jakoby se Slunce chystalo zapadat." ukázal rukou někam za obzor Samuel. Napadlo jí pokusit se chytit Slunce a rozběhla se tím směrem. Vyslala k Samuelovi pouze rychlou myšlenku. Běžel za ní. Tráva snad změnila se na pružiny, neb je odrážela do ohromných skoků. Chytili se za ruce a navzájem se střídavě zrychlovali.
"A žádné Kolo kolo mlýnské tentokrát!" křičel na ní Samuel.
Oba se začali smát její představě, kterak Sam po návratu medituje a místo "ÓM" zní "Kolo kolo mlýnské", jehož melodii si chrastí tibetským mlýnkem. Jejich pohyb nabral velké rychlosti. A v tom se to stalo, narazili do sebe a místo toho, by se od sebe odrazili, skončili v prostoru plném stříbrného jasu, který je pohltil. Poslední, co si pamatovala byl nesmírně dlouhý polibek.
Opatrně se probírala, svíraná pevně tělem Samuela, s nímž nebylo možné nijak hnout. Necítila bolest jen nevýslovný zmatek.
"Same, Same, vstávej." slyšel ve své hlavě. Pootevřel oči a tma. Něco velice pevně držel. Tak to stiskl ještě.
"Au!" ozval se reálný zvuk, "vzdávám se, ale pusť mně."
Trochu zpanikařil, zase si nevybavoval, proč ji svírá v náručí a vůbec fixuje ji i nohami.
"Promiň," zamumlal, ale nebyl si jistý, zda se má omlouvat něčemu, co vyšlo z něj.
"Same, kašli na ty existenciální hlouposti. Jsme zřejmě na Měsíci a nevím, kde se nacházejí kluci. Tady by ještě měli být s námi."
Domnívala se, že ony skoky byly již jenom iluzí Slunce a aniž by věděli jak, pohltila je Luna. Sam ji mlčky poslouchal. Nenásilná změna prostředí po tom všem, co zažili, mu příliš pravděpodobná nepřišla, ovšem nevylučoval ji. Zmáhala jej potřeba se ji dotknout, zachytit onu esenci, která jeho představu či část osobnosti (a této možnosti se i docela bál) uměla zhmotňovat v různých prostředích. Tentokrát ji pevně chytil zase jinak a ztratil vědomí v jednom velkém polibku.
"Co bude provádět, jestli se dostaneme do prostoru Zamilovaných?" pomyslela si Chiara znovu znehybněná. Její pokusy odčarovat Sama někam o kus dál byly stejně úspěšné jako jeho předchozí pokus měnit barvu jejich vlasů. Probouzet jej do snu dříve smysl nemělo, nevydrželo to, takže nezbývá, než-li trpělivě čekat, až se dostaví sám. Mezitím se, jak nejvíce to pohodlně šlo, uvelebila na a u jeho těla. Využila volné chvíle vybavováním si podstatných pasáží z výcviku a příruček. Nikde neříkali, co si počít s jedincem nevěřícím v existenci toho, co tolik pevně drží v náručí.
"Možná si tímto způsobem zvyká na moje energie odlišné od těch jeho a dorazí to skrze horu masa i do mozku a potom se rozsvítí," říkala si v mentální rovině, "vyloženě nepříjemné to není."
Slyšel ji, jen nebyl schopen reagovat, tak alespoň povolil své téměř smrtící sevření a ona propadaje do spánku začala mít pocit, že svěrák se změnil na poddajného živočicha oplétajícího její tělo svými chapadly. "Je to Cthulsham." bleskla jí hlavou poslední myšlenka mající ještě konkrétní smysl.
Samuel studoval rozbor zaslaný Jarkem týkající se jeho slivovice. Dělal si do něj své poznámky objasňující význam odborných pojmů. Nicméně nevypadalo to, že by slivovice obsahovala jakoukoli látku vysvětlující jejich podivná vidění. Ano, měli je i kluci, ve všem podstatném se shodovali, pouze někdy se neuměli sejít na barvě. Vyděsilo jej, jak okamžitě začali sami familiérně mluvit o Chiaře. Kniha Cesta za Sluncem po této snové zkušenosti se pro něj stala méně pochopitelnou, zejména neustále narážel na pasáže naznačující existenci něčeho za Sluncem, jakoby cesta ke Slunci byla pouze prvním stupněm. Nepovedlo se mu najít podrobnosti ani ničeho o Chrámu a jeho šesti členech. Zde nebylo se čeho chytit, neb ani kněz ani Chiara neřekli žádné jméno, název, cokoli. Deptala jej poněkud skutečnost, jak by staří mágové jej měli za amatéra neschopného pořádně přitlačit entitu ke zdi a získat její jméno.
Co by se stalo, kdyby se tam již nevrátil? Zůstala by uvězněná jeho tělem na věky? Anebo po nějaké době by přišel ten její kněz a dostal jí z nezávidění hodné situace? Tiše nakoukl, tentokrát v pozici pozorovatele, do snové scény. Spala opletená jeho tělem, dýchala a na tváři ji hřál jemný úsměv. Vyjevilo se mu x různých interpretací spící krasavice.
A posléze dostavila se nosná idea. Ona Chiara zpodobuje něco křehkého a přitom silného v jeho nitru. Na první pohled jeví se nedostupně, chladně, ale potom je až něžně dívčí. Umí se přenášet v různých rovinách, kombinací biče a něhy dotáhla na Slunce i kluky, její řetězy, které tolik nesnášel, jím zabránily v totálním rozpadu. Potřeboval se tam vrátit, aby ji chránil a ona jej vzala sebou na cestu dál.
Vrátil se do snu a jemně ji pohladil.
"Již vzhůru", zeptala se, "anebo ještě budeme spát."
Nechal ji, aby se pomalu vyprostila a okouzleně se na ní díval:"Tato krásná struktura pochází ze mně."
Myšlenky na Měsíci nebyly hlasité, jenomže Chiara již jenom v pudu sebezáchovy měla naladěno i na jemné kanály. Nechápala, jak jí může považovat za své vlastní dílo, kus sebe. Než, aby přijal její identitu, raději se ji pokusí pohltit. Uvědomila si nebezpečí, jemuž je vystavena. Ne démoni, ernye, ti jenom ozývají se potřebám lidské duše, ale jiný člověk i tam, za oponou, představuje největší nebezpečí. A došla jí podstatná věc pro přežití další cesty. Není jejím cílem vyvést Samuela z jeho bludu. Ona sama musí umět potlačit tu část svého já, co po uznání baží, a zvyknout si na to, že ten druhý jedinec bude na ni nazírat optikou vlastní potřeby. Vše, co povede se jí, nebude jejím úspěchem, ale jeho předvídavosti, neb ji vytvořil.
Najednou pochopila, proč Chrám jako takový zůstává v utajení a proč navzdory délce jeho existence je až šestou kněžkou.
"Tak jo, podívám se po klucích, bude potřeba je vyslat ze snu zpět do reality." oznámila Samovi.
Nebyli daleko, resp. vzdálenost ve snových strukturách je záležitostí relativní. Evidentně již odpočatí, dohadovali se mezi sebou, kde jsou a co se stalo.
"Vítám vás na Měsíci." zjevila se za nimi spolu se Samem, jež neměl problém nechat se vést.
"Přišla jsem se s vámi všemi rozloučit," začala svojí řeč, "byli jste, ač naše první okamžiky nebyli nejšťastnější, úžasní. Jenomže příliš dlouhý pobyt na Měsíci spíše do iluze se promítne. Je čas odejít. Postrčím vás na cestu domů, neb ke Hvězdám musím již sama."
Velice dojemně objala Alexandra i Jana, a než se naděli, ocitli se zpět v prostoru svých běžných snů. Sam se nechtěl nechat obejmout. Přistoupil k ní zezadu a držel jí obě ruce za zády. Oba najednou pochopili, že ono sevření předtím bylo v předtuše, že Chiara se bude chtít vydat na svojí cestu bez něj.
"...leč ke Hvězdě se vydáte již jen ve dvou." hlasitě zopakovala slova kněze.
"Přesně tak, ten muž-kněz představoval část mé duše, která dobře ví, co je potřeba dál udělat." poučoval ji, či snad sebe, Sam. Neměla v tom tak docela jasno. Tak se jej zeptala.
Dostalo se jí úžasné odpovědi, kterak člověk pracující sám na sobě, běžně vede se sebou dialog. Rozvinul i teorii o Chiaře - části jeho osobnosti vedoucí jej na cestu dál, neb jeho tělo samo o sobě by bylo spokojené s dosažením Slunce, a vůbec v poslední době míval spíše tendence si v klidu číst, než praktikovat snové cesty do neznámých prostředí. Vyprávěl i o svém záměru být hrdinou a chránit ji - svojí křehkou část před nástrahami a utrpením.
Začala mít pocit, že v Chrámu ji podvedli. Však nepoznala více sebestřední individuum, které na jakoukoli část poznávaného implantovalo svojí osobnost. Přesto díky jeho zásahu přežili všichni Apokalypsu pohromadě. Možná je úplně jedno, co si myslí, podstatné je, co udělá. Toto poznání jí mohlo býti útěchou, neb s ním má projít ještě dalších 17 "světů". Rozhodla se jej ustát, nakonec je roztomilý ve své snaze interpretovat vzniklé situace podle svého, možná je to právě ona hranice, kam jej jeho vlastní strážce prahu pustí.
část šestá
Bylo to bláznivé, natolik bláznivé, že sama nevěřila vlastním očím. Pokud si vzpomínala, pánové uznali, že její představa z procesu Apokalypsy je vskutku nejhnusnější a potom začali polemizovat o rozštěpenosti osobnosti Samuela, který za sebe předvedl nějakou nudnou povídačku o nemožnosti tančit valčík na Kolo kolo mlýnské, ale jako Chiara, začal řešit obsah jejich žaludku.
Pokud si to správně vybavovala, padaly i slova jako patologický rozštěp osobnosti. Vůbec netušila, zda je taková diagnoza možná, nicméně ji zajímalo, jak z tohoto podezření hodlá Samuel vybruslit.
Ono idylické poledne začalo nabírat naprosto jiný ráz, jakmile se Alexandr s Janem rozhodli pro odpolední spánek. Pamatovala si poměrně zajímavou polemiku stran části dne. Nikdo z nich neměl sebou nic, co by měřilo čas. Pokoušeli se získat nějakou orientaci podle délky stínu. A zde nastal praktický problém. Přímo na Slunci nikdo z nich nebyl schopen vrhat stín. Pokoušeli se o to všichni čtyři, veliké naděje coby do bytosti ryze smyšlené vkládali pánové do ní, ale ani ona stín nevrhala. A potom dostal Samuel nápad evokovat stín v improvizovaném rituálu. Jenomže ozvěny zkreslovaly rituál i jakýkoli pokus vyslovit či jen vzpomenout si na slova.
Ráda by jím stín vykouzlila, ale stín na Slunci jednoduše možný není. Jenomže oni byli jak uhranutí chtěním měřit čas. Právě tato snaha Jana a Alexandra unavila natolik, že ač se to zdálo být nemožné, našli si za paloukem nějakou prohlubeň, kde se oba oddávali siestě.
"Podívej, jakoby se Slunce chystalo zapadat." ukázal rukou někam za obzor Samuel. Napadlo jí pokusit se chytit Slunce a rozběhla se tím směrem. Vyslala k Samuelovi pouze rychlou myšlenku. Běžel za ní. Tráva snad změnila se na pružiny, neb je odrážela do ohromných skoků. Chytili se za ruce a navzájem se střídavě zrychlovali.
"A žádné Kolo kolo mlýnské tentokrát!" křičel na ní Samuel.
Oba se začali smát její představě, kterak Sam po návratu medituje a místo "ÓM" zní "Kolo kolo mlýnské", jehož melodii si chrastí tibetským mlýnkem. Jejich pohyb nabral velké rychlosti. A v tom se to stalo, narazili do sebe a místo toho, by se od sebe odrazili, skončili v prostoru plném stříbrného jasu, který je pohltil. Poslední, co si pamatovala byl nesmírně dlouhý polibek.
Opatrně se probírala, svíraná pevně tělem Samuela, s nímž nebylo možné nijak hnout. Necítila bolest jen nevýslovný zmatek.
"Same, Same, vstávej." slyšel ve své hlavě. Pootevřel oči a tma. Něco velice pevně držel. Tak to stiskl ještě.
"Au!" ozval se reálný zvuk, "vzdávám se, ale pusť mně."
Trochu zpanikařil, zase si nevybavoval, proč ji svírá v náručí a vůbec fixuje ji i nohami.
"Promiň," zamumlal, ale nebyl si jistý, zda se má omlouvat něčemu, co vyšlo z něj.
"Same, kašli na ty existenciální hlouposti. Jsme zřejmě na Měsíci a nevím, kde se nacházejí kluci. Tady by ještě měli být s námi."
Domnívala se, že ony skoky byly již jenom iluzí Slunce a aniž by věděli jak, pohltila je Luna. Sam ji mlčky poslouchal. Nenásilná změna prostředí po tom všem, co zažili, mu příliš pravděpodobná nepřišla, ovšem nevylučoval ji. Zmáhala jej potřeba se ji dotknout, zachytit onu esenci, která jeho představu či část osobnosti (a této možnosti se i docela bál) uměla zhmotňovat v různých prostředích. Tentokrát ji pevně chytil zase jinak a ztratil vědomí v jednom velkém polibku.
"Co bude provádět, jestli se dostaneme do prostoru Zamilovaných?" pomyslela si Chiara znovu znehybněná. Její pokusy odčarovat Sama někam o kus dál byly stejně úspěšné jako jeho předchozí pokus měnit barvu jejich vlasů. Probouzet jej do snu dříve smysl nemělo, nevydrželo to, takže nezbývá, než-li trpělivě čekat, až se dostaví sám. Mezitím se, jak nejvíce to pohodlně šlo, uvelebila na a u jeho těla. Využila volné chvíle vybavováním si podstatných pasáží z výcviku a příruček. Nikde neříkali, co si počít s jedincem nevěřícím v existenci toho, co tolik pevně drží v náručí.
"Možná si tímto způsobem zvyká na moje energie odlišné od těch jeho a dorazí to skrze horu masa i do mozku a potom se rozsvítí," říkala si v mentální rovině, "vyloženě nepříjemné to není."
Slyšel ji, jen nebyl schopen reagovat, tak alespoň povolil své téměř smrtící sevření a ona propadaje do spánku začala mít pocit, že svěrák se změnil na poddajného živočicha oplétajícího její tělo svými chapadly. "Je to Cthulsham." bleskla jí hlavou poslední myšlenka mající ještě konkrétní smysl.
Samuel studoval rozbor zaslaný Jarkem týkající se jeho slivovice. Dělal si do něj své poznámky objasňující význam odborných pojmů. Nicméně nevypadalo to, že by slivovice obsahovala jakoukoli látku vysvětlující jejich podivná vidění. Ano, měli je i kluci, ve všem podstatném se shodovali, pouze někdy se neuměli sejít na barvě. Vyděsilo jej, jak okamžitě začali sami familiérně mluvit o Chiaře. Kniha Cesta za Sluncem po této snové zkušenosti se pro něj stala méně pochopitelnou, zejména neustále narážel na pasáže naznačující existenci něčeho za Sluncem, jakoby cesta ke Slunci byla pouze prvním stupněm. Nepovedlo se mu najít podrobnosti ani ničeho o Chrámu a jeho šesti členech. Zde nebylo se čeho chytit, neb ani kněz ani Chiara neřekli žádné jméno, název, cokoli. Deptala jej poněkud skutečnost, jak by staří mágové jej měli za amatéra neschopného pořádně přitlačit entitu ke zdi a získat její jméno.
Co by se stalo, kdyby se tam již nevrátil? Zůstala by uvězněná jeho tělem na věky? Anebo po nějaké době by přišel ten její kněz a dostal jí z nezávidění hodné situace? Tiše nakoukl, tentokrát v pozici pozorovatele, do snové scény. Spala opletená jeho tělem, dýchala a na tváři ji hřál jemný úsměv. Vyjevilo se mu x různých interpretací spící krasavice.
A posléze dostavila se nosná idea. Ona Chiara zpodobuje něco křehkého a přitom silného v jeho nitru. Na první pohled jeví se nedostupně, chladně, ale potom je až něžně dívčí. Umí se přenášet v různých rovinách, kombinací biče a něhy dotáhla na Slunce i kluky, její řetězy, které tolik nesnášel, jím zabránily v totálním rozpadu. Potřeboval se tam vrátit, aby ji chránil a ona jej vzala sebou na cestu dál.
Vrátil se do snu a jemně ji pohladil.
"Již vzhůru", zeptala se, "anebo ještě budeme spát."
Nechal ji, aby se pomalu vyprostila a okouzleně se na ní díval:"Tato krásná struktura pochází ze mně."
Myšlenky na Měsíci nebyly hlasité, jenomže Chiara již jenom v pudu sebezáchovy měla naladěno i na jemné kanály. Nechápala, jak jí může považovat za své vlastní dílo, kus sebe. Než, aby přijal její identitu, raději se ji pokusí pohltit. Uvědomila si nebezpečí, jemuž je vystavena. Ne démoni, ernye, ti jenom ozývají se potřebám lidské duše, ale jiný člověk i tam, za oponou, představuje největší nebezpečí. A došla jí podstatná věc pro přežití další cesty. Není jejím cílem vyvést Samuela z jeho bludu. Ona sama musí umět potlačit tu část svého já, co po uznání baží, a zvyknout si na to, že ten druhý jedinec bude na ni nazírat optikou vlastní potřeby. Vše, co povede se jí, nebude jejím úspěchem, ale jeho předvídavosti, neb ji vytvořil.
Najednou pochopila, proč Chrám jako takový zůstává v utajení a proč navzdory délce jeho existence je až šestou kněžkou.
"Tak jo, podívám se po klucích, bude potřeba je vyslat ze snu zpět do reality." oznámila Samovi.
Nebyli daleko, resp. vzdálenost ve snových strukturách je záležitostí relativní. Evidentně již odpočatí, dohadovali se mezi sebou, kde jsou a co se stalo.
"Vítám vás na Měsíci." zjevila se za nimi spolu se Samem, jež neměl problém nechat se vést.
"Přišla jsem se s vámi všemi rozloučit," začala svojí řeč, "byli jste, ač naše první okamžiky nebyli nejšťastnější, úžasní. Jenomže příliš dlouhý pobyt na Měsíci spíše do iluze se promítne. Je čas odejít. Postrčím vás na cestu domů, neb ke Hvězdám musím již sama."
Velice dojemně objala Alexandra i Jana, a než se naděli, ocitli se zpět v prostoru svých běžných snů. Sam se nechtěl nechat obejmout. Přistoupil k ní zezadu a držel jí obě ruce za zády. Oba najednou pochopili, že ono sevření předtím bylo v předtuše, že Chiara se bude chtít vydat na svojí cestu bez něj.
"...leč ke Hvězdě se vydáte již jen ve dvou." hlasitě zopakovala slova kněze.
"Přesně tak, ten muž-kněz představoval část mé duše, která dobře ví, co je potřeba dál udělat." poučoval ji, či snad sebe, Sam. Neměla v tom tak docela jasno. Tak se jej zeptala.
Dostalo se jí úžasné odpovědi, kterak člověk pracující sám na sobě, běžně vede se sebou dialog. Rozvinul i teorii o Chiaře - části jeho osobnosti vedoucí jej na cestu dál, neb jeho tělo samo o sobě by bylo spokojené s dosažením Slunce, a vůbec v poslední době míval spíše tendence si v klidu číst, než praktikovat snové cesty do neznámých prostředí. Vyprávěl i o svém záměru být hrdinou a chránit ji - svojí křehkou část před nástrahami a utrpením.
Začala mít pocit, že v Chrámu ji podvedli. Však nepoznala více sebestřední individuum, které na jakoukoli část poznávaného implantovalo svojí osobnost. Přesto díky jeho zásahu přežili všichni Apokalypsu pohromadě. Možná je úplně jedno, co si myslí, podstatné je, co udělá. Toto poznání jí mohlo býti útěchou, neb s ním má projít ještě dalších 17 "světů". Rozhodla se jej ustát, nakonec je roztomilý ve své snaze interpretovat vzniklé situace podle svého, možná je to právě ona hranice, kam jej jeho vlastní strážce prahu pustí.
část šestá
Komentáře