Pohlédla na své ruce. Zvykla si je v každém snu prohlížet. Věřila, že díky tomu si své sny zapamatuje. Vracela se z nich nabitá jinou zkušeností. Doufala ve sny, v nichž odpoutá se od situací denních.
Položila ruce na dveře vagonu, do něhož chtěla nastoupit. Opatrně a jemně se ubezpečila o stálosti hmoty, která nerozplyne se pod dotekem.
Nešla klasicky na nádraží, jak by to bylo ve světě denním. Ocitla se tam plynule z předchozího výjevu. Nejdříve stála před rotujícím tělesem majícím tři zvláštně prohnuté oblé úhly, které vzájemně splývaly. Kolem něj volně se linul obrovský had. Nebála se, stoupla na hada, prošla tělesem dovnitř a ocitla se před vlakem.
V kapse pláště našla místenku a lístek. Vlak byl přeplněn lidmi různých národnosti, brebentili, dohadovali se mezi sebou jí neznámými jazyky. Stáhla své vědomí a pokoušela se najít průvodce. Byl tam oblečen v černé uniformě. Zachytil její pátrání a objevil se vedle ni. Uctivě pozdravil. Ona mu podala místenku a požádala, by ji zavedl na její místo. Šli dovnitř. Před průvodcem se lidé rozestupovali a dělali jím v uličce místo. Snažila se projít tak, aby se tělem nikoho nedotkla, měla pocit, že některé by nebylo potřeba dvakrát pobízet, by začali prozkoumávat, co má pod pláštěm. Zaplašila myšlenku na to, kde se to ocitla, soustředila se na průvodce a na vytvoření pole kolem sebe, které by nepustilo žádnou dotěrnou ruku.
Zastavil před odděleným kupé. Otevřel jej. Seděli v něm tři muži, místo u okna bylo volné. Přesně na to místo byla vedena její místenka. Muži ji nechali projít dovnitř, jen hubeňour u dveří se podivně šklebil. Vedle ní seděl někdo zabírající hodně místa do všech možných směrů. Posunul se o sedadlo dál, takže kolem sebe měla prázdný prostor. Jeho příkladu následoval i muž sedící oproti, taktéž vyklidil pozice a posunul se blíže ke svým druhům. Líbilo se jí, jak se situace vyvinula. Nesnášela velké množství lidi na jednom místě.
Muži v kupé působili dojmem sehrané trojky mající své vlastní zájmy a její příchod byl brán poměrně lhostejně. Svlékla si plášť a přikryla se jím rozhodnutá si jich nevšímat. Zavřela oči. Potřebovala si ujasnit, kde se to zase vyskytla.
Na cestu ke Slunci byla vyslána ze svého Chrámu, kde se kromě ní nacházelo dalších 5 lidí. Každý nově přijatý musel podstoupit cestu, jejímž cílem je dostat se ke Slunci a co nejvíce to půjde i za něj. Něco jako test odolnosti a schopností. Nevěděla pořádně, co ji na cestě čeká, ale tradice je tradice a ona cestovala docela ráda. Jak byla poučená, ke Slunci se snaží dostat hodně lidí, ale jen někdo tam dojede. Na začátku bude tlačenice, ale na konci již možná bude jenom sama. Dostalo se jí místenky se slovy, že třeba tam někde poblíž bude někdo, kdo se bude na její cestě pohybovat častěji a možná k cíli dorazí spolu. Doufala, snad ten někdo bude z pětky, kterou v chrámu poznala.
Opatrně se rozhlédla po mužích kolem sebe. Zavřené oči nevadily, právě naopak, mohla si je nenápadně prohlédnout. Vychrtlý muž u dveří vypadal jako po požití alkoholu, trochu nestabilní myšlenkové vzorce rozkmitané porůznu chrastícími myšlenkami ubíjenými tupým bušením automatického kladiva. Necelou tunu vážící nástroj ji vyrazil dech. "Kam se hrabou mojí malincí kováříčci, kteří jen malými kladívky buší do plíšku na svých malinkých kovadlinkách." pomyslela si.
"Neeee!!!!" ozvalo se z hrdla toho hubeňoura. Stáhla se a zastavila myšlenky. Trochu se nechala unést a na hydraulické kladivo instalovala své kováříčky v neonových čepičkách. Vymístila se a jemně zatleskala rukami: "kšááá potvůrky". Dostat je z cizí hlavy nebyl až takový problém, opatrně se rozplynuli zanechávaje po sobě jemňoučký opar.
"Ty vole, cos to vypálil?" oslovil hubeňour hromotluka sedícího vedle ní.
Hromotluk evidentně neměl v hlavě piliny, neb se na ni zkoumavě zahleděl. Chráněná pláštěm, který ji dal ještě v chrámu její kněz, neotevřela oči a úspěšně imitovala mentální nepřítomnost. Vymístil se a šel zkontrolovat mentální prostor hubeňoura. Stálo v něm ohromné hydraulické kladivo. Jeho pohyb ustál. Nic podezřelého nezaznamenal.
"Cos viděl?" zeptal se jej již zpátky v těle.
"Tak 40 trpaslíků sedělo na rameni mého hydraulického kladiva. Zmrdi, bušili do něj malinkými kladivky." začal se hubeňour podivně smát.
"S tebou bude legrace, až dorazíme na Měsíc." rozhodla se účastnit společenského dění v kupé. Dospěla k závěru, že ten hromotluk by mohl najít jemné zbytky po kováříčcích kolem ni, tak trochu rozvířila energii. Nechtělo se ji přiznávat svůj způsob poznávání jiných entit ve snové rovině.
Hromotluk zaskočen jejím hlasem poodkryl myšlenky. Zahlédla jeho vymístěné tělo, jak váhavě přešlapuje nad novou informací, protože trpaslíci mu k jeho kamarádovi rozhodně nešli a nemyslel si, že by je tam implantovala slivovice. Právě se smiřovala s problémy, které hromotluk zosobňuje, když zachytila jeho novou myšlenku:
"Hm, nastoupila si tady jen tak, s místenkou. Nikdy jsem neslyšel o místenkách, tady vždy platilo, kdo dřív přijde, ten dřív urve místo. To u okna bylo divné. Ona nebude opravdová, bude to personifikace mýtu víly nebo tak něco."
Neuměla uvěřit vlastnímu štěstí, jediný člověk z celého vlaku, co by ji uměl vážně ohrozit, její existenci odmítal. A proti tomu ji velké hydraulické kladivo v hlavě hubeňoura přišlo jako malá věc.
"Švestka, jako vždy. Jen sorry kluci, zatímco vyspáváte draka, nedalo vám to a jedete se mnou vlakem ke Slunci." odpověděl hubeňourovi.
"Hráblo ti?" promluvila na něj ve frekvenci, kterou kluci zachytit nemohli, "to sebou táhneš necvičené?"
"Tak vida, ono to zase promluvilo." spokojeně se usmál, "byl to velký tah, šlo to samo, ani nevím jak."
Vlak se pomalu rozjel. Již nebylo cesty zpět. Opatrně se protáhla za jeho vymístěným tělem. Nedalo mu to a šel se podívat na místo činu. V místnosti připomínající kuchyň ležela tak nějak u stolu a místy i pod stolem tři hluboce spící mužská těla. Moře nedopalků z cigaret již dávno ani nedoutnalo a ze zbytků v otevřených láhvích (netroškařili pánové, pokořila je až třetí sedmička) vyprchávala slivovice. Atmosféru dotvářely pivní plechovky ležérně se povalující kolem.
"Pokud si vzpomínám, nezval jsem tě tajemná krasavice." to krasavice znělo poněkud ironicky.
Vzdala další pokus se skrývat: "Nejsem upír, zvát mne nemusíš."
"Vtipná..." prohodil.
Tak jo. Nechtělo se jí rozhovorem mařit čas.
"Tady to vypadá v pořádku, jdeš se vzbudit nebo se vracíme?" věcně se zeptala.
"Vracíme." zamumlal.
Vzala jej za ruku a jejich těla se přemístila na střechu již uhánějícího vlaku. Kolem utíkala okolní krajina ve šmouze. Vnitřním zrakem ještě zkontrolovala klimbající těla mužů ve vagónu a i své, které vypadalo podobně. Otočila se k hromotlukovi. Nemluvila, přenášela na něj myšlenky. Trochu zaskočen, nicméně vnímal. Objasnila mu, že považuje za amatérismus jet vlakem ke Slunci ve stavu opilosti a brát sebou další. On jí zase sděloval, jak rychle se to seběhlo. Kolem nich svištěl silný vítr, měl obavu, by to vílu neodneslo, připomínala mu svéráznou postavu z jednoho starého příběhu. Objal ji a ona zaměřila se na jeho vnitřní klid, tak neuvěřitelný u člověka. Nevěda jak, propadli se zpět do svých těl sedících ve snu o Cestě za Sluncem. Zatímco jeho snící fyzické tělo objímalo knihu, ano četl kamarádům, než odpadli, sám s vysokým promile v krvi o Cestě za Sluncem, na kterou se chtěl vydat, jeho snové tělo ve vagónu se probouzelo s děsem, že tu divnou vílu doopravdy objímá.
část II
Komentáře