Jednou z velkých překážek jakéhokoli rozvoje je fixní idea, že něco nutně musí existovat, probíhat, či se nějak vyvíjet dle představy, kterou jsme si sami vytvořili. Ona představa je pro nás natolik lákavá, že v konečném stádiu je překážkou k naplnění našeho vlastního snu.
Pokud má okultismus k něčemu vést, tak právě k rozbourání vazeb, jež poutají jedince k jeho vlastní představě. Ohledně duchovní stránky nelpění odkazuji na texty mystické, já se pokusím toto pobrat poněkud praktičtěji.
Zdá se, že vstupem za bránu se člověk učí umění chůze po velice křehké skořápce. Skutečně nemám za zlé církevním otcům jejich varování před magií, ani těm, kdo se dostali k okultismu, někam vyrazili a zděšeně utekli, neb věci, které se jím začaly dít, představovaly manifestaci jejich největších hrůz. Jestli je na okultismu něco démonického, je to právě ono, kdy se člověk kombinací podivných okolností navázaných na jeho vlastní ambice dostává do atypické situace. S napětím inkasuje úspěch jen proto, aby později se vše rozplynulo jako kouř a ve výsledku mu zůstaly jenom prázdné ruce. Problém zde představuje věrohodnost. Také osobní past je ušitá každému přesně na míru. Možná proto nestrannému pozorovateli je zatěžko uvěřit, že na takovou věc mohl někdo naletět...nu, však se i nestranný pozorovatel dočká onoho vlastního...
Chození po křehké skořápce spočívá v situaci, kdy člověk navzdory počáteční opatrnosti, posléze, jak vše jde hladce, události samy nabírají spád, si vytvoří osobní a velice pevnou vazbu k něčemu, co se následně začne komplikovat. Nejdříve okolnosti pozvolna - nenápadně vsugerovávají nešťastníkovi, kterak má vše pod kontrolou, kterak hravě vše zvládne. Skořápka praská při sebemenším našlápnutí a pevná půda je nesmírně daleko, návrat již možný není. Najít trochu pevnější podklad v dané situaci je neskutečným uměním, racionalita člověka jen uvede v omyl. Nakolik se člověk propadne nebo to ustojí...to se pozná schopnost náběhu intuice a daní na ní.
Domnívám se, že podobným situacím se vždy vyhnout nelze v životě... Jen v kombinaci s okultismem umí nabrat přímo ďábelský nádech, zničeho nic se vyhrotí v míru, o niž se člověku ani nezdálo. Panika a trudomyslnost jejich gradaci jen posílí, takže nezbývá, než zachovat klid. V takových chvílích, zachová-li si člověk zbytky zdravého rozumu a nějakého sebeovládání, jenom klid zabrání další gradaci již i tak dosti kulminujícího stavu. Onen klid je důsledkem schopnosti stáhnout se a koncentrovat se na vlastní hlubinu. Jak se to přihnalo, ono to má i tendence opadnout. Je fajn poučit se a pro příště nahodit klid mnohem dříve, tím si lze ušetřit mnohé dramatické zvraty.
Přijde mi, že zaklínadla jako "nikdy", "toto se mi stát nemůže", "mám vše pod kontrolou", "jsem na té jediné správné cestě", "jen a jedině toto" ... a podobně velice úspěšně evokují výše popisovaný druh situace. Imunita vůči ním neexistuje, ale postupně si lze vybudovat nějakou tu odolnost a zvyk nechytat závratě při balancujícím podkladu. Na straně druhé rozumím odvážlivcům hodícím osudu rukavici v podobě sebevědomého postoje k čemukoli a přesvědčení, že nic na světě mu nezabrání v tom, aby.... (zde si čtenář doplní sám oblast života, která mu absolutně a jedinečně funguje). Jakmile zvládne chůzi po prasklé skořápce, nabude zkušenosti a posune se přímo kvantovým skokem.
Věci mají tendenci se dít zajímavým způsobem. Ono probrání se a zjištění, že to, na čem se člověk snaží stát není pevná půda a propad hrozí při sebemenším pohnutí se, ale možná i při zachování nehybnosti vede k unáhleným závěrům rácia. Dá se ovšem na vzniklou šlamastiku podívat i z jiného úhlu, jako na příležitost objevit v sobě nové schopnosti...
A lpění rozpadne se v prach...
Komentáře