Doreen se v hloučku svých přátel cítila příjemně uvolněně. System of a Dawn s Mezmerise dotvářel pohodovou atmosféru, v jejím téměř sto metrů plochy zabírajícím obývacím pokoji, kde tlumené světlo v tom správném úhlu dopadalo na několik historických kousků, jimiž tento prostor promyšleně zaplnila. Vše sledoval nad pracovním stolem pověšený Opilý mnich s rozmařilým úsměvem čekající snad na hezkou šenkýřku. Uprostřed ležel nikým nerušený Éthois. Poněkud přerostlý exemplář plemene komondor se majestátně rozprostíral na koberci, jeho chlupy v provázcích vytvářely na ploše abstraktní obrazce. Nespal. Jedno oko bedlivě monitorovalo okolí, druhé Doreen.
Najednou hudba přestala hrát. Minivěž nevykazovala známky života. Doreen k ní starostlivě přistoupila, neuměla pochopit, kdo a jak ji vypnul. Angee s Katleen téměř ve stejném okamžiku trvaly na tom, že zítra musí do práce, ačkoli byl páteční večer, nekompromisně si oblíkaly pláště. Jindy by John rád pobyl s Doreen sám, nicméně dnes prohlásil, že je příliš ospalý a odešel také.
„Skvělé, teprve deset večer, co podnikneme?“ položila Doreen řečnickou otázku směrem k Éthoisovi. Ten ji moudře sledoval, kterak vybírala DVD Hrabě Dracula s Christopherem Lee. V tom si uvědomila, že se Sam neozval ani dnes. Chyběl ji. Možná chyběl i Éthoisovi, jako jeden z mála se ho nebál pohladit a uměl ho rozdovádět jako štěne. Tedy Éthois snad ani štěně nebyl, jenom vždy vážná a majestátná koule provázků převážně různě padajících, která se postupně zvětšila do rozměrů telete. Prováděl Bůhvípodlečeho selekci lidí do tří skupin: sympa - ty pustil k Doreen vždy, snesitelné – s tichým výhružným vrčením vymezoval hranici jednoho metru mezi nimi a Doreen a zbytek – ten již vůbec neměl šanci se příliš přiblížit. Sama měl zřejmě opravdu v oblibě, jedině s ním se choval jako hravý pes.
Vzala velkou bílou svíci již do pěti centimetrů uvnitř vyhořelou, zapálila ji a pohodlně se usadila na sedačce. Vzpomněla si, že chtěla zhlédnout Hraběte Draculu. Plamen svíčky se náhle zvětšil natolik, že přesahoval pěticentimetrovou hranici mezi knotem a stěnou již částečně vyhořelé svíce. Začal podivně tančit, jakoby zároveň bojoval o přežití. Cítila, že není v bytě sama, jakoby někdo přišel. Éthois byl klidný, tak s nadějí v hlase vyslovila otázku: „Same?“. Odpovědí jí bylo tíživé ticho. Potom na dva metry od ní začal v prostoru tančit zelenočerný plamínek, z něhož následně vystoupil obrys muže.
„Promiň, Sam byl již téměř přede dveřmi, ale poslal jsem ho pryč.“ promluvil cizinec, jehož matný obrys nabíral až hříšně svůdných rysů. Doreen přes sebe rychle přehodila deku a i tak, ji byla v jejím útulném pokoji zima. Éthois cizince jedním okem prolustroval, potom jenom znuděně zívnul.
„Neboj, byl jsem diskrétní, Sam mně neviděl, jenom si svůj nápad s návštěvou rozmyslel.“ doplnil.
Doreen si uvědomila, že nemá strach, ačkoli by ho podle všeho mít měla. Neznámy Éthoisovi nevěnoval svojí pozornost, ovšem dobře o něm věděl. Možná proto pořád udržoval vzdálenost.
„Jsem Andreas a my dva se známe z doby minulé. Tehdy jsi bydlela ve Francii.“ představil se.
„Enchanté de te voir Andreas, ca va?“ pokusila se Doreen o společenskou konverzaci.
„Bože, máš ve francouzštině stejný hlas jako tehdy.“ ze slov Andrease zněla bolest, „nemluv na mně tak.“
Doreen ho chtěla zahrnout přívalem francouzských vět, ale teď, cítila se divně, myslela na Sama. Jeho francouzština byla sice mizerná, ale s neznámým Andreasem by si promluvit uměl. Ona se jenom klepala zimou a do duše se jí vkrádal divný smutek.
„Vždy jsem tento jazyk milovala.“ řekla. Andreas k ní přišel blíže, Éthois ho nevzrušeně sledoval a vyslal k Dorren tichou myšlenku: “Neboj, mám to pod kontrolou.“ Zvedl svojí ruku a velmi jemně ji pohladil po vlasech. Cítila chlad, ale myšlenky na strach zmizely. Měla pocit něčeho kdysi dávno známeho. Pochopila, že Andreas nepřišel jenom tak. „Proč jsi tady?“
„Měla by jsi si vzpomenout, kým jsi byla, oprášit staré časy a převést do doby dnešní.“ Doreen teď již přesně věděla, co konkrétně Andreas myslí. Také věděla, že ho přivolalo její naprosté zoufalství před návštěvou přátel. Měla jasno, proč byla věž vypnuta a večírek najednou ukončen, proč její hosté cítili ospalost a proč Éthois zařadil Andrease do skupiny sympa.
„Andreasi, to ale nebude jednoduché, bude to dlouho trvat, bude to nesmírně zajímavé, ale potřebuji ze všeho nejdříve vyřešit své soukromé problémy.“ vyhrkla příliš spontánně.
„To s tím soukromím, mohl bych ti pomoci naladit ten správný komunikační kanál.“ Snad se Andreas pokoušel i flirtovat, jakoby měl chuť projít Doreen rukou po tváři. Ale Doreen coby profesi historik již přemýšlela nad praktickou stránkou oprašování starých časů. Rozhodla se, že ji to bude bavit, ale nejdříve dá do pořádku soukromí. „Dobře Andreasi, uzavřeme dohodu.“
Překvapený Andreas se vzdálil asi tak na metr a Éthois se dobře bavil. Znal svojí Doreen, ta umí zaskočit každého, dokonce i jeho. Vychutnával si rozpaky Andrease, který si v té chvíli dojat setkáním neuvědomil, že když mozek Doreen analyzuje, žádného pokusu o flirt nevnímá.
„Jakmile budu mít vyřešené soukromé věci, přijmu tvojí zakázku a ty staré časy najdu a přenesu do doby dnešní.“ přednesla návrh.
Úsměv zmizel z Andreasovi tváře. Založil si ruce na prsou a říkal si něco jako: je to ona, nezmýlil jsem se, neuvěřitelné, je pořád stejná.
„Přijímám.“ řekl tiše.
„V tom případě to zpečetíme podáním ruky.“ vstala Doreen.
Oči Andrease zvlhly a jeho zalily vzpomínky. Váhavě přistoupil k ruce Doreen, kterou mu sama nabízela. Pomalu ji uchopil a jemně stisknul. Doreen cítila, jak ji celá ruka zdřevěněla. Sebejistě znovu vyslovila svůj závazek. Dívali se jeden druhému do očí, ty jeho byly neskutečně hluboké, odrážely se v nich staletí. Nepouštěl jí ruku, hladil ji a potom ji vzal za prsty. Prohlížel si ji, říkal si, že je to stejná ruka jako tehdy a pomalu ji zvedal ke rtům.
Doreen již neměla pochyb, s kým má tu čest a snažila se ovládnout svaly na ruce. Ta byla jako ze dřeva, mimo palec, který Andreas před chvíli pustil, zbytek vypověděl poslušnost. Nechala tedy Andrease konat, ale aby si její nečinnost nevykládal jako povolení en blok, cítila potřebu se jednoznačně projevit.
„Andreasi, jenom políbit, nic víc.“ Vyslovila zřetelně, ani se jí netřásl hlas, ačkoli se uvnitř celá chvěla. Věděla, že ji Andreas neublíží, a že i kdyby ty tendence měl, Éthois kouše vše. On zaváhal, možná kdyby chtěla, přečetla by jeho myšlenky. Usmál se a ona taky. Pomalu drže ji za prsty přiložil její ruku ke svým rtům. Zatajila dech a Éthois klidně přihlížel. Pořád se bavil, tiše souhlasně zavrčel, jenomže Andeas byl natolik zaujatý Doreen, že by po něm musel vyjet, aby si uvědomil jeho přítomnost. Potom jí na hřbet ruky přitiskl svoje rty a ona cítila chladivé pálení, které proniklo až skrze dlaň. Pustil její ruku, postupně se vzdaloval, ona mu zamávala a pořád sledovala místo, kam jí políbil.
Byl pryč a s ním i chlad. Éthois se pomalu zvedl a přitiskl své tělo k Doreen. Ta ho jemně hladila a přemýšlela o zajímavé atypické zakázce, kterou právě získala. Už věděla, že dá dohromady své záležitosti, protože ty jsou proti zakázce ještě průhledné a ne příliš komplikované.
Najednou hudba přestala hrát. Minivěž nevykazovala známky života. Doreen k ní starostlivě přistoupila, neuměla pochopit, kdo a jak ji vypnul. Angee s Katleen téměř ve stejném okamžiku trvaly na tom, že zítra musí do práce, ačkoli byl páteční večer, nekompromisně si oblíkaly pláště. Jindy by John rád pobyl s Doreen sám, nicméně dnes prohlásil, že je příliš ospalý a odešel také.
„Skvělé, teprve deset večer, co podnikneme?“ položila Doreen řečnickou otázku směrem k Éthoisovi. Ten ji moudře sledoval, kterak vybírala DVD Hrabě Dracula s Christopherem Lee. V tom si uvědomila, že se Sam neozval ani dnes. Chyběl ji. Možná chyběl i Éthoisovi, jako jeden z mála se ho nebál pohladit a uměl ho rozdovádět jako štěne. Tedy Éthois snad ani štěně nebyl, jenom vždy vážná a majestátná koule provázků převážně různě padajících, která se postupně zvětšila do rozměrů telete. Prováděl Bůhvípodlečeho selekci lidí do tří skupin: sympa - ty pustil k Doreen vždy, snesitelné – s tichým výhružným vrčením vymezoval hranici jednoho metru mezi nimi a Doreen a zbytek – ten již vůbec neměl šanci se příliš přiblížit. Sama měl zřejmě opravdu v oblibě, jedině s ním se choval jako hravý pes.
Vzala velkou bílou svíci již do pěti centimetrů uvnitř vyhořelou, zapálila ji a pohodlně se usadila na sedačce. Vzpomněla si, že chtěla zhlédnout Hraběte Draculu. Plamen svíčky se náhle zvětšil natolik, že přesahoval pěticentimetrovou hranici mezi knotem a stěnou již částečně vyhořelé svíce. Začal podivně tančit, jakoby zároveň bojoval o přežití. Cítila, že není v bytě sama, jakoby někdo přišel. Éthois byl klidný, tak s nadějí v hlase vyslovila otázku: „Same?“. Odpovědí jí bylo tíživé ticho. Potom na dva metry od ní začal v prostoru tančit zelenočerný plamínek, z něhož následně vystoupil obrys muže.
„Promiň, Sam byl již téměř přede dveřmi, ale poslal jsem ho pryč.“ promluvil cizinec, jehož matný obrys nabíral až hříšně svůdných rysů. Doreen přes sebe rychle přehodila deku a i tak, ji byla v jejím útulném pokoji zima. Éthois cizince jedním okem prolustroval, potom jenom znuděně zívnul.
„Neboj, byl jsem diskrétní, Sam mně neviděl, jenom si svůj nápad s návštěvou rozmyslel.“ doplnil.
Doreen si uvědomila, že nemá strach, ačkoli by ho podle všeho mít měla. Neznámy Éthoisovi nevěnoval svojí pozornost, ovšem dobře o něm věděl. Možná proto pořád udržoval vzdálenost.
„Jsem Andreas a my dva se známe z doby minulé. Tehdy jsi bydlela ve Francii.“ představil se.
„Enchanté de te voir Andreas, ca va?“ pokusila se Doreen o společenskou konverzaci.
„Bože, máš ve francouzštině stejný hlas jako tehdy.“ ze slov Andrease zněla bolest, „nemluv na mně tak.“
Doreen ho chtěla zahrnout přívalem francouzských vět, ale teď, cítila se divně, myslela na Sama. Jeho francouzština byla sice mizerná, ale s neznámým Andreasem by si promluvit uměl. Ona se jenom klepala zimou a do duše se jí vkrádal divný smutek.
„Vždy jsem tento jazyk milovala.“ řekla. Andreas k ní přišel blíže, Éthois ho nevzrušeně sledoval a vyslal k Dorren tichou myšlenku: “Neboj, mám to pod kontrolou.“ Zvedl svojí ruku a velmi jemně ji pohladil po vlasech. Cítila chlad, ale myšlenky na strach zmizely. Měla pocit něčeho kdysi dávno známeho. Pochopila, že Andreas nepřišel jenom tak. „Proč jsi tady?“
„Měla by jsi si vzpomenout, kým jsi byla, oprášit staré časy a převést do doby dnešní.“ Doreen teď již přesně věděla, co konkrétně Andreas myslí. Také věděla, že ho přivolalo její naprosté zoufalství před návštěvou přátel. Měla jasno, proč byla věž vypnuta a večírek najednou ukončen, proč její hosté cítili ospalost a proč Éthois zařadil Andrease do skupiny sympa.
„Andreasi, to ale nebude jednoduché, bude to dlouho trvat, bude to nesmírně zajímavé, ale potřebuji ze všeho nejdříve vyřešit své soukromé problémy.“ vyhrkla příliš spontánně.
„To s tím soukromím, mohl bych ti pomoci naladit ten správný komunikační kanál.“ Snad se Andreas pokoušel i flirtovat, jakoby měl chuť projít Doreen rukou po tváři. Ale Doreen coby profesi historik již přemýšlela nad praktickou stránkou oprašování starých časů. Rozhodla se, že ji to bude bavit, ale nejdříve dá do pořádku soukromí. „Dobře Andreasi, uzavřeme dohodu.“
Překvapený Andreas se vzdálil asi tak na metr a Éthois se dobře bavil. Znal svojí Doreen, ta umí zaskočit každého, dokonce i jeho. Vychutnával si rozpaky Andrease, který si v té chvíli dojat setkáním neuvědomil, že když mozek Doreen analyzuje, žádného pokusu o flirt nevnímá.
„Jakmile budu mít vyřešené soukromé věci, přijmu tvojí zakázku a ty staré časy najdu a přenesu do doby dnešní.“ přednesla návrh.
Úsměv zmizel z Andreasovi tváře. Založil si ruce na prsou a říkal si něco jako: je to ona, nezmýlil jsem se, neuvěřitelné, je pořád stejná.
„Přijímám.“ řekl tiše.
„V tom případě to zpečetíme podáním ruky.“ vstala Doreen.
Oči Andrease zvlhly a jeho zalily vzpomínky. Váhavě přistoupil k ruce Doreen, kterou mu sama nabízela. Pomalu ji uchopil a jemně stisknul. Doreen cítila, jak ji celá ruka zdřevěněla. Sebejistě znovu vyslovila svůj závazek. Dívali se jeden druhému do očí, ty jeho byly neskutečně hluboké, odrážely se v nich staletí. Nepouštěl jí ruku, hladil ji a potom ji vzal za prsty. Prohlížel si ji, říkal si, že je to stejná ruka jako tehdy a pomalu ji zvedal ke rtům.
Doreen již neměla pochyb, s kým má tu čest a snažila se ovládnout svaly na ruce. Ta byla jako ze dřeva, mimo palec, který Andreas před chvíli pustil, zbytek vypověděl poslušnost. Nechala tedy Andrease konat, ale aby si její nečinnost nevykládal jako povolení en blok, cítila potřebu se jednoznačně projevit.
„Andreasi, jenom políbit, nic víc.“ Vyslovila zřetelně, ani se jí netřásl hlas, ačkoli se uvnitř celá chvěla. Věděla, že ji Andreas neublíží, a že i kdyby ty tendence měl, Éthois kouše vše. On zaváhal, možná kdyby chtěla, přečetla by jeho myšlenky. Usmál se a ona taky. Pomalu drže ji za prsty přiložil její ruku ke svým rtům. Zatajila dech a Éthois klidně přihlížel. Pořád se bavil, tiše souhlasně zavrčel, jenomže Andeas byl natolik zaujatý Doreen, že by po něm musel vyjet, aby si uvědomil jeho přítomnost. Potom jí na hřbet ruky přitiskl svoje rty a ona cítila chladivé pálení, které proniklo až skrze dlaň. Pustil její ruku, postupně se vzdaloval, ona mu zamávala a pořád sledovala místo, kam jí políbil.
Byl pryč a s ním i chlad. Éthois se pomalu zvedl a přitiskl své tělo k Doreen. Ta ho jemně hladila a přemýšlela o zajímavé atypické zakázce, kterou právě získala. Už věděla, že dá dohromady své záležitosti, protože ty jsou proti zakázce ještě průhledné a ne příliš komplikované.
Komentáře