SYSTÉMY ASTROLOGICKÝCH DOMŮ

 

Příspěvek z cyklu, jak bych kdysi bývala ráda, kdyby někdo napsal podobný článek jako je tento. Protože jakmile s astrologií začínáte, tak se dostanete mezi tolik informací, že není těžké, aby vás jednoduše semlely. V tuto chvíli provedu alespoň exkurz těch nejvíce používaných systémů domů a je docela možné, že svoji práci budu postupně doplňovat.

Domy se nepoužívaly v mezopotámské astrologii, ale první řečtí astrologové používali ascendent. Popravdě, v této oblasti, jak přesně a proč vznikaly domy, nemáme přesné poznatky, můžeme se pouze domnívat. Domy mohly vzniknout až jako sekundární nadstavba. 

Celá znamení (Whole Sign Houses)

Někdo jej zahrnuje i do moderny, protože dnes je moderní oprášit staré věci a kombinovat je s modernou. Přinejmenším je i pro moderního astrologa důležité vědět, že tento systém domů kdysi začínal historii systémů domů. Vznikl nejpozději v helénistické astrologii kolem 1. století př. n. l. až 1. století n. l. Ovšem helenističtí astrologové nemluvili o domech, nýbrž o místech. 

Neexistuje dochovaný autor, kterému by bylo možné vznik systému připsat. Jde pravděpodobně o nejstarší doložený systém domů vůbec.

Je odvozen od znamení zvěrokruhu. Znamení obsahující Ascendent se stává celým 1. domem, následující znamení 2. domem atd. Nejde o dělení prostoru ani času. Domy jsou prostě ztotožněny se znameními.

Používala je většina helénistických astrologů, pravděpodobně Vettius Valens, Dorotheus of Sidon, Firmicus Maternus, později indická astrologie (džjótiš). 

Dnes jej používají zejména Robert Hand, Chris Brennan a Demetra George, většina současných helénistických astrologů a většina indických astrologů.

Jestliže neznáme úplně přesný čas zrození, je jeho použití výhodné. 

Rovnodomý systém (Equal House)

Vznikl v helénistickém období, pravděpodobně velmi brzy po systému celých znamení. Neznáme autora, někteří badatelé předpokládají, že vznikl jako zpřesnění systému celých znamení. Ale ani toto nevíme jistě. 

Tento systém je odvozen od Ascendentu. První dům začíná přesným stupněm Ascendentu a každý další dům je vzdálen přesně 30°.

Používali jej někteří helénističtí astrologové, pravděpodobně i Claudius Ptolemy (není úplně jisté, vede se o tom spor).

Dnes jej používá část moderních tradičních astrologů a také část psychologických astrologů.

Porfyriův systém (Porphyry)

Vznikl nejpozději ve 2.–3. století n. l. Tradičně se systém připisuje Porfyriovi, který byl nejvýznamnějším novoplatónským filozofem pozdní antiky. Astrologové si jeho jméno spojují především s Porfyriovým systémem domů, ale jeho význam dalece přesahuje astrologii. Moderní historický výzkum ale ukazuje, že není jisté, zda je skutečně vymyslel. Například Vettius Valens používá dělení kvadrantů způsobem, který se Porfyriovu systému velmi podobá. Valens přitom žil přibližně o sto let dříve než Porfyrios. To vedlo některé badatele (například Robert Hand nebo Robert Schmidt) k názoru, že Porfyrios systém spíše popsal nebo standardizoval, než aby jej skutečně vymyslel. Ale ani toto nevíme jistě. 

Systém je odvozen od čtyř úhlů horoskopu ascendentu, descendentu, media coeli a imma coeli. Každý kvadrant se rozdělí na tři stejné části. Jde o první známý kvadrantový systém.

Používali jej pozdní helénističtí astrologové a někteří středověcí astrologové.

Dnes jej používá Co–Star Astrology, americká společnost vyvíjející astrologické aplikace. Ačkoli dnes se běžně jako výchozí používá Placidův systém domů, tato společnost používá Porphyry jako výchozí systém. Dále jej používá část tradičních astrologů a někteří helénisté při hodnocení síly planet.

Alcabitius (Alchabitius)

Vznikl v raném středověku, přibližně v 10. století. Připisuje se arabskému astrologovi a astronomovi Al-Qabisi (latinsky Alcabitius). Není však jisté, zda jej skutečně vytvořil. Je možné, že systém existoval už dříve a on jej pouze popsal.

Systém je odvozen od času. Vychází z doby, za kterou jednotlivé body ekliptiky urazí oblouk od východu na horizontu k průchodu místním poledníkem (meridiánem). Tento časový úsek je následně rozdělen na tři stejné části.

Používala jej většina středověkých evropských astrologů, arabští astrologové a renesanční astrologové před nástupem Regiomontana. Ve 13.–15. století byl v Evropě prakticky standardem.

Dnes jej používá Deborah Houlding, část tradičních astrologů a někteří horární astrologové.

Campanus

Systém domů vznikl ve středověku. Tradičně se připisuje Campanovi of Novara (13. století). Ovšem víme, že podobná metoda existovala už před ním. Někteří historici hledají její kořeny v arabské astronomii. Campanus jej pravděpodobně jako první popsal. 

Systém je odvozen od prostoru, konkrétně od prvního vertikálu (Prime Vertical), tedy velké kružnice procházející zenitem, nadirem a východním a západním bodem horizontu. První vertikál je rozdělen na dvanáct stejných oblouků po 30°, které jsou následně promítnuty na ekliptiku. Průsečíky těchto projekcí určují hroty astrologických domů.

Používali jej někteří středověcí astrologové a část renesančních astrologů. 

Dane Rudhyar jej popularizoval ve 20. století, takže  dnes  jej používají někteří humanističtí astrologové.

Regiomontanus

Systém vznikl v 15. století. Regiomontanův systém domů vytvořil Johannes Müller (Regiomontanus) v polovině 15. století. Přestože některé jeho matematické principy navazují na starší astronomickou tradici, neexistuje důkaz, že by tento systém v dnešní podobě používal někdo před ním. Tady je autorství poměrně dobře doloženo.

Systém je odvozen od nebeského rovníku. Nebeský rovník se rozdělí na dvanáct stejných částí, které se promítají na ekliptiku prostřednictvím hodinových kružnic. Takto vznikají hroty jednotlivých domů. Projekce probíhá po hodinových kružnicích (hour circles), tedy velkých kružnicích procházejících póly nebeského rovníku. Právě tím se Regiomontanus liší od Campana.

Používali jej renesanční astrologové a astrologové až do 17. stl. Je spojován s Williamem Lilly. Po tuto dobu šlo o dominantní evropský systém.

Dnes jej používá většina tradičních horárních astrologů, nasledovnící Lillyho tradice a John Frawley. 

Placidus

Placidův systém vznikl v 17. století. Jeho autorem je tradičně považován Placidus de Titis (1603–1668). Své výpočty publikoval především ve spise Physiomathematica (1650) a pozdějších pracích. Je však důležité dodat, že myšlenka časového dělení kvadrantů je starší než Placidus. Někteří historikové předpokládají, že podobné principy byly známy již středověkým astronomům. Neexistuje však dochovaný důkaz, že by někdo před Placidem používal tentýž systém ve stejné podobě.

Tento systém je odvozen od času diurního pohybu bodů ekliptiky. Vychází z doby, kterou jednotlivé body ekliptiky potřebují k průchodu jednotlivými kvadranty mezi horizontem a meridiánem. Každý časový úsek je rozdělen na tři stejné části a jejich projekcí na ekliptiku vznikají hroty astrologických domů.

Alcabitius měří dobu mezi východem bodu na horizontu a jeho kulminací na meridiánu (a obdobně v ostatních kvadrantech). Placidus sleduje čas, který bod ekliptiky skutečně potřebuje k průchodu celým příslušným kvadrantem, a dělí právě tento skutečný časový pohyb. To je jemný, ale zásadní rozdíl. Proto Placidus není jen "vylepšený Alcabitius", nýbrž matematicky odlišný systém.

Placidus za svého života nezískal okamžitě všeobecné přijetí. Ve Francii byl jeho systém dokonce dlouho odmítán, protože jeho výpočty byly považovány za příliš složité. Masově se rozšířil až v 19. století díky dostupným tabulkám a zejména zásluhou Raphael a později Alan Leo. Dnes se jedná o nejvíce rozšířený systém domů. 

Všechny pozdější systémy (Alcabitius, Campanus, Regiomontanus, Placidus) představují různé pokusy vyřešit stejný astronomický problém – jak co nejvěrněji převést trojrozměrný pohyb nebeské sféry na dvojrozměrnou ekliptiku. 

Koch

Kochův systém astrologických domů vznikl ve 20. století, konkrétně v období 30.–60. let, přičemž jeho definitivní podoba se ustálila až v 60. letech. 

Za autora je považován německý astrolog Walter Koch, který začal s jeho vývojem už ve 30. letech 20. století, systém dále matematicky zpřesňoval, po druhé světové válce publikoval a prosazoval ho zejména v 50.–60. letech. 

Vznikl jako reakce na limity Placidova systému v přesnosti časových výpočtů.

Patří mezi poslední velké „klasické kvadrantové systémy“, které vznikly před nástupem moderních experimentálních domů (např. topocentrický systém).

Koch patří mezi časové (time-space) systémy domů, stejně jako Placidus, ale používá jinou konstrukční logiku. 

Ekliptika se dělí podle rovnoměrného dělení denního pohybu (diurnální rotace Země). Klíčová je projekce časových intervalů na ekliptiku přes polohu místa narození. Systém pracuje s tím, jak dlouho trvá bodu na ekliptice „doputovat“ od ascendentu k mediu coeli a zpět v rámci denní rotace. 

Základem jsou ascendent a medium coeli, mezilehlé hroty domů se určují

dělením časového úseku mezi ascendentem a mediem coeli na tři části (pro kvadrant) a následnou projekcí těchto časových bodů zpět na ekliptiku.

Výsledkem jsou nepravidelné domy, jejichž velikost se mění podle zeměpisné šířky a času. 

Zatímco Placidus používá dělení denních oblouků planet (semi-arcs), Koch používá dělení času mezi ASC a MC (kvadrant ASC–MC jako základní časový segment). Koch je často považován za „jemnější časovou variantu Placidova systému“.

Kochův systém se nejčastěji používá v psychologické astrologii, moderní evropské astrologii (hlavně německá tradice) a horoskopech, kde je kladen důraz na „prožívání času“ a subjektivní zkušenost.

Moderní experimentální domy

„Moderní experimentální domy“ je neformální označení pro systémy domů, které vznikly ve 20.–21. století jako pokus překonat limity klasických kvadrantových systémů (Placidus, Koch, Regiomontanus). Společné mají to, že se snaží lépe modelovat prostor, geometrii Země nebo individuální vnímání místa narození – často za cenu vyšší matematické složitosti nebo menší tradiční stability. Na rozdíl od Kochova nebo Placidova systému jsou tyto domy jednotně standardizované a často vznikají v rámci konkrétní školy. Jejich použití je více „metodologické“ než tradiční.

Některé z těchto systémů popíšu.

Topocentrický systém - Wendel Polich a Nelson Page, Argentina (cca 1960s)

Vychází z empiricky zjednodušeného výpočtu Placidova systému, ale má snahu lépe zachytit reálný horizont pozorovatele (topos = místo).

Závisí na přesném místě narození, často se používá pro rektifikaci času narození. 

Je velmi oblíbený v německé astrologii. 

Krusinského domy (Polsko), Bogdan Krusiński (1970–1980 se postupně šíří v rámci polské a středoevropské astrologie). 

Pokus o kombinaci rovnoměrného a kvadrantového dělení, snaží se odstranit extrémní deformace domů ve vysokých šířkách. Představuje kompromis mezi rovnoměrnými domy a časovými systémy (Placidus/Koch).

Meridian / MC-based systémy 

Medium Coeli jako hlavní referenční bod domy se odvozují z poledníkových vztahů. Jsou tak méně závislé na ascendentu, používají se v některých školách astrologie prostoru. Používají se v mundánní astrologii. 

Space systems (prostorové domy)

Hlavní myšlenka spočívá v použití prostorová projekce nebeské sféry místo času. 

Například Morfínové / azimutální systémy, variace na Campanus. variace

moderní astrocartografické modely (spíše příbuzná oblast)

Vertex a lokální geometrie (pseudo-domovní přístupy)

Vertex/Anti-Vertex systém, lokalní „osudové body“, někdy kombinovaný s domy, ale není to čistý systém domů.

Moderní hybridní přístupy (21. století)

Současná astrologie často kombinuje Placidus/Koch pro nativní horoskop, 

celoznakový systém pro interpretaci znaků, topocentrický systém pro rektifikaci

astrocartografii pro geografii, vzniká „multisystémový model“, ne jeden pevný systém.

Používat jenom jeden systém?  

Současný výzkum (zejména kolem Roberta Handa, Schmidta, Brennana a Houldingové) ukazuje, že starověcí astrologové zřejmě nepoužívali pouze jeden systém. Je docela možné, že celoznakový systém domů sloužil pro témata a kvadrantové systémy pro určení síly planet a angularitu. U Valenta existují pasáže, které naznačují použití obou přístupů. Není však mezi badateli úplná shoda. Proto když dnes někdo tvrdí, že „helénisté používali pouze celoznakový systém domů“, značně zjednodušuje. Stejně tak je zjednodušení tvrdit opak. 

Nelze tvrdit, že pouze jeden systém domů je ten správný. Jestliže někdo pracuje podle Dane Rudhyara, bude na místě Campanus. 

Fascinuje vás systém Liz Greene a Stephena Arroyo? Pak je nejběžnější Placidus, protože na něm stojí velká část moderní psychologické astrologie.

Co používá například Robert Hand, který fascinuje mojí maličkost? Robert Hand v posledních desetiletích přešel v tradiční práci výrazně k celoznakovým domům. Když ale píše o progresích, často zdůrazňuje význam samotných progresních aspektů a pohybu progresní Luny více než otázku konkrétního systému domů.

Celoznakový systém domů je velmi přehledný pro výuku progresí a sledování aktivovaných témat.

Placidus bývá zajímavější pro jemné psychologické nuance a změny akcentů.

Pro horární astrologii je podstatné, z čeho vycházíme. Pokud Lillym jednoznačně Regiomontanus.  

Nakonec moderna se k míchání různých systémů domů přiklání. Jednoho krásného dne adept astrologie dosáhne bodu, kdy se místo jednoho systému nalezne odvahu dívat na systémů více.