Universum a já máme spolu vztah
nesmírně zajímavý. V podstatě si spolu ladíme, co asi tak chci a jaká je moje představa. Nejde jen o to, co chci, ale i o to, co nechci. Občas přesně to, co nechci, je nutno provést, protože přesně takto získám ten správný náboj, pro rozběh do toho, co chci.
Jednoduše okolnosti někdy vyžadují náš
osobní zásah, který nás nutí pozastavit to, na čem
jsme pracovali a nějakou dobu se věnovat úplně jiné a nové výzvě. Otázka zní, proč dělat něco,
co nás našemu záměru vzdaluje?
Především, protože
je nezbytná nejenom vůle, ale i soulad s Universem. Pro vlastní
magickou práci je nesmírně podstatné mu naslouchat. Vědět, cože
to právě ševelí, k čemu nás ponouká. Možná proto, že si v dané chvíli neuvědomujeme,
že
pro to, co doopravdy chceme nám chybí nástroj, zkušenost a především odstup. Takže
si to tak nějak
valíme mírně vnitřně
rozčílení před sebou.
Jak ale poznám soulad s Universem? Naprosto jednoduše, v takovém případě vše krásně odsýpá.
Jak to tedy vypadalo posledně v praxi? V takové situaci nejsem poprvé,
pouze již
mám cvik. Počátkem léta jsem dostala signál, že mám svůj projekt Pragmatická potvora pozastavit. Vůbec
jsem nevěděla
na jak dlouho, ale důvěřovala jsem Universu. Nakonec ten čas
jsem využila
velmi krásně ke všemu ostatnímu, co mě
bavilo.
Ke konci léta přišla
další zajímavá příležitost,
u niž
jsem si tedy řekla,
co všechno budu potřebovat
pro to, abych se jí chopila. A najednou frnk-frnk-frnk… všechno bylo k dispozici
jako hlava Jana Křtitele na stříbrném
tácu. Byla to doba nesmírného pracovního vytížení a zároveň vše krásně na sebe navazovalo.
A následně,
když již
jsem získala nové zkušenosti, mě
laskavě
vrátilo zpět,
abych si tyto své věci udělala mnohem lépe. Zkušenost, která mi chyběla,
se objevila právě v něčem, co by můj záměr
absolutně
vylučovalo.
Někdy
jednoduše děláme něco, co zdánlivě může znamenat krok úplně mimo, ale fakticky nám to může
pomoci.
Jaké to je důvěřovat Universu? Nejednoduché. Chce to umět vyjet z naučených bezpečných drah. Odporuje to typické lidské vlastnosti podělat si to tady svými vlastními činy. Bývá to takový šok, že racionální část osobnosti nahazuje spoustu námitek. Zkušenost mi léty ukázala, že nejvhodnější je ji natolik šokovat, že se zmůže pouze na lapání po dechu. Nevím, zda u každého, ale ono časem se tento styl stává součástí racionální části, které přestane být sevřená a začne brát jako realitu i zkušenost založenou na pocitech a emocích.
Komentáře