Když Univerzum ukáže směr

 

Universum a já máme spolu vztah nesmírně zajímavý. V podstatě si spolu ladíme, co asi tak chci a jaká je moje představa. Nejde jen o to, co chci, ale i o to, co nechci. Občas přesně to, co nechci, je nutno provést, protože přesně takto získám ten správný náboj, pro rozběh do toho, co chci.

Jednoduše okolnosti někdy vyžadují náš osobní zásah, který nás nutí pozastavit to, na čem jsme pracovali a nějakou dobu se věnovat úplně jiné a nové výzvě. Otázka zní, proč dělat něco, co nás našemu záměru vzdaluje?

Především, protože je nezbytná nejenom vůle, ale i soulad s Universem. Pro vlastní magickou práci je nesmírně podstatné mu naslouchat. Vědět, cože to právě ševelí, k čemu nás ponouká. Možná proto, že si v dané chvíli neuvědomujeme, že pro to, co doopravdy chceme nám chybí nástroj, zkušenost a především odstup. Takže si to tak nějak valíme mírně vnitřně rozčílení před sebou.

Jak ale poznám soulad s Universem? Naprosto jednoduše, v takovém případě vše krásně odsýpá. Jak to tedy vypadalo posledně v praxi? V takové situaci nejsem poprvé, pouze již mám cvik. Počátkem léta jsem dostala signál, že mám svůj projekt Pragmatická potvora pozastavit. Vůbec jsem nevěděla na jak dlouho, ale důvěřovala jsem Universu. Nakonec ten čas jsem využila velmi krásně ke všemu ostatnímu, co mě bavilo.

Ke konci léta přišla další zajímavá příležitost, u niž jsem si tedy řekla, co všechno budu potřebovat pro to, abych se jí chopila. A najednou frnk-frnk-frnk… všechno bylo k dispozici jako hlava Jana Křtitele na stříbrném tácu. Byla to doba nesmírného pracovního vytížení a zároveň vše krásně na sebe navazovalo.

A následně, když již jsem získala nové zkušenosti, mě laskavě vrátilo zpět, abych si tyto své věci udělala mnohem lépe. Zkušenost, která mi chyběla, se objevila právě v něčem, co by můj záměr absolutně vylučovalo. Někdy jednoduše děláme něco, co zdánlivě může znamenat krok úplně mimo, ale fakticky nám to může pomoci.

Jaké to je důvěřovat Universu? Nejednoduché. Chce to umět vyjet z naučených bezpečných drah. Odporuje to typické lidské vlastnosti podělat si to tady svými vlastními činy. Bývá to takový šok, že racionální část osobnosti nahazuje spoustu námitek. Zkušenost mi léty ukázala, že nejvhodnější je ji natolik šokovat, že se zmůže pouze na lapání po dechu. Nevím, zda u každého, ale ono časem se tento styl stává součástí racionální části, které přestane být sevřená a začne brát jako realitu i zkušenost založenou na pocitech a emocích.