Lidé jsou pozoruhodné bytosti, jejichž činy probíhají mnohdy dle záhadných vzorců. Smířila jsem se s tím, že "nesídlím v duších lidí", a tak již ponechávám jednotlivce, ať žijí si svůj život podle sebe, neb každý si svůj osud utváří a má právo si jej utvářet jakýmkoli způsobem. Tento jev je pouze obecnou úvahou bez ambice oslovit konkrétního člověka v nějakém jeho konkrétním jednání, jen popisuje model jistého chování, jež mně jistým způsobem fascinuje. Nejde ani o kritiku, neb dobře vím, že některé věci si člověk odžít musí a nevylučuji ani motivaci, která mi známá být nemusí. A nakonec také mnou vypozorované se týká jen toho, co nějak souvisí s mým životem.
V běžných každodenních záležitostech, není-li zde ambice pozměnit rutinu, člověk nemusí být tolik obezřetný jako ve věcech komplikovanějších, vyznačujících se velkými překážkami vedoucími až do nemožného. Přesto hodně z nás nejde cestou nejmenšího odporu, ale volí cestu hodně atypickou spojenou s překonáváním sebe samotného... Pod tímto si zde prakticky představit cokoli, jakoukoli stránku života.
Je zcela logické, že chce-li člověk něčeho dosáhnout, vyžaduje to tvrdou práci právě na tomto cíli a vše, co je s ním v rozporu, tak by měl od sebe dávat pryč, jinak nikdy ničeho nedosáhne. Ono i to, aby se věci udály samy, chce dostat se do jistého nastavení psychiky a energií. A jak již to tak bývá, objevují se jako naschvál pokušení, které člověka od jeho cesty vedou bokem. Některá jsou jednoznačná, lehce rozpoznatelná, jiná se maskují a přijde se na ně často, až přesměrují tok energie natolik, že cíl se vzdaluje a místo něj se řeší podivně zamotané klubko či snad přímo gordický uzel.
Kdo na něco podobného narazil a rozpletl si to, je poznamenán zkušeností nepřenositelnou. Ale již méně lidí umí v tomto směru přemýšlet dopředu a rozeznat první příznaky pokušení. Napadá mně příměr, kdo chce práci k bohatství dojít, nemůže si dovolit podporovat flákače...dostane se tak do bludného kruhu, kdy na jedné straně pracuje, na straně druhé velká část jeho práce a energie jde úplně mimo. Jistě, může jej to bavit, může mít k flákači citový vztah, může si myslet, že mu pomůže, aby se flákat přestal, či dokonce přiložil ruku k dílu. Ovšem nic to nemění na tom, že jeho cíl, získat určité bohatství třeba i za nějakým účelem se pořádně vzdálí, jindy třeba i rozptýlí, je to jen otázkou intenzity a doby trvání.
Stalo se mi i, že někteří z lidí, kteří mi zkřížili cestu, či šli kousek se mnou, mi tak trochu podrazili nohy. Po nějaké době se ocitli v situaci, kdy bych měla reálnou možnost podrazit nohy já jím, jen pro mstu. Nedělám to. Onen krátkodobý pocit uspokojení ze msty by mně přišel velice draho, odchýlila bych se od své cesty a promrhala energii na hloupou mstu. V konečném součtu by mně ztráta přišla na dvakrát, poprvé díky naivitě či důvěřivosti, podruhé kvůli tomu, abych se za svojí dřívější naivitu a důvěřivost pomstila. Popravdě nerozumím ani příliš tomu, proč lidé tolik prahnou po mstě...
Jak říkám, když jde člověk za svým, měl by mít představu, co to je a kam míří. Na sto honů by se měl vyhýbat všemu, co ač s ním přímo nesouvisí, je přesným opakem toho, co chce. Ono energie nejsou jen takové nic, sám se zamotá do klubka díky své podpoře toho přesně opačného... Neříkám, že mu toto polínko přímo podrazí nohy, ale těch polínek se postupně může nahromadit povícero a hranici přeskočit jen tak nelze... Jednou jsem někde zakotvila s kamarádkou, na chvíli jsem odběhla a našla ji jinde, protože nějaká dáma jí častovala nevraživými pohledy... A zanedlouho se na našem bývalém místě objevila partička kytaristů, kteří zvládli kromě tiché hry ještě si i mezi sebou nechat kolovat jointa. Nás to nerušilo, jakoby hráli jen pro tu dámu s nevraživými pohledy, ty již nepomohly... A tak nějak to chodí i u těch mnohem podstatnějších záležitostí...
Komentáře