O VÝJIMEČNOSTI

Žijeme v době syntetické, kdy původní formy jsou vystřídány formami jejich napodobenin neboli fakes. Doby charakteristické rozmachem padělků potravin, uměleckých děl, designu …, jen aby vše bylo

levnější a dostupnější širokým vrstvám. Velká část populace se honosí falešnými tituly z rádoby vysokých škol pyšnících se požadavky, jaké by zvládl více přemýšlivý absolvent druhého stupně základní školy. Stejně tak i v duchovní oblasti vyvstávají různé směry zdůrazňující svojí jednoduchost, masovost a všem přístupnost, vyzvedávaje toto jako přednost. Přesto nemám v úmyslu vést bojové tažení proti kterémukoli z těchto směrů mající za cíl oslovit široké publikum, není důvodu. Jednak je tyto fakes podléhají procesu diskreditace sami mezi sebou v konkurenčním boji a potom … i průměrnosti je potřeba učinit zadost, něčím ji zabavit, nablýskat falešnými diamanty, dodat ji puncu kvazidůvěry certifikáty, tituly, doporučeními, všeláskou, vysoce postavenými cíly usilující zpravidla o celospolečenské dobro… . Lidé bývají rádi baveni, takže šikovný eskamotér má příležitost. Je na každém, aby si určil, co jeho jest a do čeho svojí energii vloží.

Nedomnívám se, že by průměrnost byla výjimečnosti ke škodě, či ji nějak ubíjela. Výjimečnost se nachází úplně v jiné sféře a její zájem je naprosto odlišný. Nejde ji o masovost, kvantitu, rozšířenost, či snad všemsrozumitelnost. To, co je výjimečné, nemá zájem na ničem vykazujícím některý ze znaků průměrnosti. Necítí zde konkurenci, nevadí ji, její „vody“ jsou úplně jinde, kde průměrnost nemá šanci dosáhnout. Dostane-li se někdy něco výjimečného do sféry povrchnosti, nebude problém se z toho marasmu dostat zpět do čistých vod. Nehrozí ani zatažení do bahna, to výjimečné jde po vlastní cestě, ví, že navzdory okolnostem nemá dát na to špinavé, ačkoli nemá potřebu jej ničit. Nakonec, byl by boj s větrnými mlýny.

Výjimečnost jest rozpoznatelná sama o sobě, prostá pouhé fantazie představuje ušlechtilost imaginace. Není potřeba jí objasňovat, osvětlovat, přiblížit, interpretovat nebo snad prověřovat. Dotýká se jen těch, kteří jsou schopni oprostit se od nízkého, aby jí sami v sobě uvolnili místo. Kdo pozná její dotek, pochopí, jak zbytečné jsou pokusy o její objasnění. Čím více ji člověk ve svém nitru uvítá, tím do více oblasti jeho života ona pronikne. A potom již nebude potřeba vyhledávat dobrodružství, neb na zajímavé a fascinující promění se věci obyčejné…, sám život stane se „dobrodružstvím“, pro nudu (nakonec tolik typickou pro ty, co v ní uvízli) nezbude již místo. Na výjimečnost neexistuje diplom, dekret, ani potvrzení. Nelze za ni udělit kousky nablýskaného kovu. Jak usídlí se v člověku, nutně jej změní, rozbourá vazby staré a vystaví nové …, vše pokrytecké bude zatlačeno do ústraní. Jakékoli označení, slovo ztrácí postupně svůj formální smysl, člověk jednoduše ví.

Člověk, ostatně jako každý živý tvor, je schopen ji prožít či alespoň poznat v určitých okamžicích, které mu přijdou naprosto výjimečné, naprosto obohacující. Pozná-li ji byť na moment a nezapomene docela - jaká byla, je naděje, že možná někdy nalezne odvahu a  nechá proniknout ji do svého života plně… .