Kdo praktikuje magii dříve nebo později pojme myšlenku provést magický akt. Něco, co mu ovlivní nějaký aspekt jeho života, něco, od čeho očekává, že bude fungovat. Jenomže mezi nápadem a realizací stojí první úsek cesty. Ten další je o tom, aby zamýšlené proniklo do životní reality a stalo se hmatatelným. Poslední úsek souvisí s trvanlivostí tohoto průniku, by to nebylo jenom o tom, dotkl jsem se toho a ono se to rozplynulo.
Předně, je přirozené, aby každý praktik chtěl ovlivnit záležitosti svého vlastního života ke svému prospěchu. A právě zde je potřeba přijmout skutečnost, že ne vždy člověk zná všechna fakta a je potřeba počítat se spoustou neznámých. Včetně pohledu našeho ne tolik hmotného těla, které, když na to dojde, umí si dosti drsně prosadit svou. Snad to nejhorší, co může člověk pro věc udělat, je klást překážky ve formě příliš konkrétní představy o výsledku. O tomto aspektu více tady.
Také magie nefunguje až tolik doslovně faustovsky. Není hnána potřebou získat duši člověka (ona vede člověka k nalezení vlastní duše) a nepotřebuje mu plnit jakékoli přání. Spíše naopak nechává člověka, aby metodou pokus omyl na mnohé si sám přišel a neustále testuje jeho psychickou kondici. Někdy natolik děsivě, že nejeden raději toto dobrodružství uťal.
Jakmile tedy došlo k nastavení invence, záměru a provedení aktu, který má vyjádřit Vůli (právě ponechání prostoru bez oklešťování podmínkami a podrobnostmi jí dává prostor), je potřeba zůstat v klidu. Paradoxně v této fázi mnohdy se nejvíce projeví přesně to, co člověk nechtěl ve velmi intenzivní formě, ale zůstane-li člověk v klidu, je tento nástup krátkodobou demonstraci nechtěného, která nikterak nezanechá po sobě trvalé následky. Nejvíce je to vidět, má-li se člověk od něčeho odpoutat, či se něčeho zbavit. Demonstruje se přesně to, co být nemá, aby, nechá-li tomu procesu člověk volnou ruku, to zmizelo navždy.
Čím dlouhodobější záměr, tím déle potrvá, než začne nastupovat. Předtím nastává doba, kdy vystupují na povrch všechny možné překážky, mnohdy se jedná o jejich kumulaci, jíž okolí paradoxně nahrává. Jedná se o nesmírně těžkou fázi, v níž je potřeba odolat marasmu a nepoddávat se tomu, že není ani možné, aby záměr nastoupil. Potom skutečně nenastoupí. Domnívám se, že v této fázi je jakékoli magická operace nejvíce zranitelná. Ne tím, co se děje kolem, ale tím, jak operatér na ni zareaguje. Nechá-li se vlákat do pasti nicoty, je vše ztraceno. Jakákoli náprava později bude mnohem těžší. Právě proto je velice úspěšná technika provést operaci a zapomenout na ni, výsledek se dostaví. Jenomže toto nelze použít v situaci, kdy onen záměr se týká něčeho, s čím je člověk neustále v kontaktu. Jistě, nějaký ten kontakt lze minimalizovat, ovšem ne vždy jej lze odstavit. Proto je vhodné nastavit si k tomu jiný vztah, více neutrální a nezaujatý. Takovýto proces lze brát jako skvělý tréning sebekontroly a sebeovládání.
Nechat záměr nastavený magickou operací a nechat jej působit bez ohledu na různé protichůdnosti osobně považuji za největší umění a důvod, proč nezvládne magii každý. Hezky se to říká, čte, dává se předsevzetí. Jenomže úplně něco jiného je den co den čelit situacím, které záměr podkopávají, pokud operatér nemá odstup. Chce to nejenom zůstat v klidu, nepanikařit, ale mnohem více, neb podvědomí umí v nestřeženou chvíli zradit a nasáknout do sebe nevhodné. Tím okolím nemyslím jenom objektivní překážky, ale zejména komentáře příbuzných a přátel, přesvědčených, že situaci není možné ustát, zrazujících od záměru, podléhajících zoufalství a pod. Odolá-li operatér tomuto, přichází nástrahy v podobě lidí majících podobné problémy. Tak jako jogín pracuje denně se svým tělem, tak v magii je potřebná každodenní práce s tělem i psychikou ve formě ritualizace. Aby ritualizace nebyla pouze papouškováním cizího záměru, ale bylo možno vytvářet si vlastní záměry, modifikovat rituály či vytvářet vlastní, je potřeba poznání o tom, o čem je rituál, jaká je jeho kulturněhistorická vazba, jak byl modifikován a kdo a jak jej používal.
V podstatě výše popsané jsou i důvody, proč lidé kaučování různými recepty, jak si správně přát, nedosahují úspěchu. Jistě, magie je přirozenou sílou, ale je potřeba to s ní umět. Nejde ani tak o elitářskou záležitost, jak si lidé neumějící na ní sáhnout myslí, ale jde o trpělivou každodenní práci bez zkratek. "Panebože dej lehko" je přání, které nefunguje. Nestačí pouze meditovat, ač meditace je dobrou průpravou pro praktikování magie a tato technika má v magii své místo. Pouze meditování či práce v astrálu nebo cestování či dialogy s bytostmi odjinud, pouhý zájem o magii a pod., nepostačují k tomu, aby bylo dosaženo trvalého či alespoň dlouhodobého výsledku. Ono není až tolik velký problém něco úžasného zažít, ale pokud na tom nechce člověk celý život stavět, musí se naučit s magickým pracovat i na hmotné úrovní. Bez dlouhodobé ritualizace provazující různé roviny Bytí nelze k dlouhodobému výsledku dospět.
Komentáře