Jsou věci, které tak nějak jedou samy, jsou věci, které lze nějak ovlivnit a hezky dotáhnout, jsou i takové, které se nějak dají dotáhnout ke kompromisu. Dnes chci psát o těch, co ani po nevím jaké snaze, po vyzkoušení všech dostupných možností jednoduše nejdou.
Ani kdyby nevím co.
Jejich pozitivem snad jen je, že člověk koncentraci na ně nevědomky hne s něčím jiným, srovná si různé handicapy a vůbec dosáhne ledasčeho... jen zde...pořád stejná mizérie.
Onou mizérií nemyslím nic tragického. Jde o konstatování faktu, že i když se něco o krok pohne kupředu, tak jenom proto, aby se to zase zpět pohnulo o dva kroky vzad.
Takže po létech je to spíše ještě mnohem horší, než-li byl kdysi výchozí stav.
Otázka nezní, co chceme, ale, jak dalece chceme zajít do mínusu. V jedné nepohnutelné věci jsem si v poslední době uvědomila, že z hnusných minusových hodnot, kam jsem se z docela hezky kladného startu a následně kladných hodnot propadla, jsem se pouze uměla více přiblížit bodu 0. Takže to není životu nebezpečné, nicméně pořád ještě spíše mrazivé, než-li chladné.
Jak život jde, povedly se jiné věci a nějak zabírají i více času. Motivace v nich je sama o sobě, není potřeba ji dolovat někde pod nulou. Krásně běží a vyžadují pozornosti více, takže logicky opouštím zájem, jež nikam nevede a není možné k řešení dojít.
Nejlepší konce jsou ty, co vyplynou z kontextu a opatrně tím směrem vedou. K životu patří i to, co nějak odumře a nic nového z toho nevyraší. Ztrátou není toto zažít, ztrátou je brát to jako drama, tragédii a stát se celkově pasivním. Při pochopení dají se potom i do budoucna rozpoznat jemné signály, že něco není tak v pořádku, jak se zdá být a spíše do ztráty směřovat bude. Poučit se, je možné ze všeho.
Komentáře