25.12.18

Reportáž z divinačního snu...

Našla jsem zde hodně starý popis mého snu z jedné noci ve stádiu konceptu zde na blogu. Věčný koncept. Touto cestou nechci se ubírat, takže je čas z konceptu něco použitelného vytvořit. Možná i srovnat si interní účty, což s odstupem tolika let je snadné. 
Sny často reagují na stavy, kdy se člověk ne a ne hnout z místa, kdy v něčem uvízne natolik, až připadá si jako uvězněný v zakletém zámku. Protože v takovém stavu člověk nejvíce škodí sám sobě. Nemůže dělat nic pořádně, neb až s nějakou zvrácenou vytrvalostí pokračuje v tom, co jej poškozuje. A právě ve snu se dá mnohé odžít, aby člověk pochopil...

Ve snu dívala jsem se na detonaci, věž, kterou jsem dlouho stavěla, měla být oporou a vstupem do světů dalších, bouchala na tisíce drobných kousků. Jak žhavě dopadaly na temný černý podklad pod sebou. Chuchvalce ohně letící černotou a doutnaly ještě na temné planině, by i kámen, který hořel, roztál.  Až nezbylo nic, než roztavené magma, které splývalo s povrchem planiny. Jak oheň přicházel o potravu, jeho zbytky postupně zhasínaly, začalo se okolí ukládat do šedivé tmy. Nezbylo nic, ani základy.
V tom snu cítila jsem nesmírnou bolest a zmar všech nadějí. I přes něj jsem si uvědomovala, že končí něco, co již dávno objektivně skončilo, ale ne pro mne. Já ještě potřebovala si událost odžít ve snaze pochopit... 


Rozjitřená mysl nepochopí příčinu rozjitření, ale může pochopit něco úplně jiného, neb díky rozjitření z jednoho má od druhého odstup. Mým problémem tehdy bylo naučit se říkat NE a umět překonat strach z toho, že přijdu o to, na čem jsem lpěla, ačkoli jsem to neměla. Záhadné, ale my ženy umíme plout v pěkně komplikovaných věcech. 


Další vrstva snu již byla konkrétnější. Viděla jsem přímo ženu, co požírala můj čas, aniž by mi poskytovala jakoukoli kompenzaci... "Vaše cesty se musí rozejít" říkal můj společník ve snu, který měl tak trochu zlozvyk ocitat se v mých snech a pronášet v nich zajímavé výroky. Měl snahu mi objasňovat, že je sice fajn, že díky pomoci této lidské bytosti jsem se dostala velmi daleko v umění divinačním, ale již touto cestou se nelze dostat dál.
Na chvíli, jsem se zasekla a vykřikla Neeeee! Ozvěna a jen jsem zašeptala, již dál neudělám nic... Nechtěla můj čas pustit, ale začala se jím dávit, až rozlila se celá na hustý olej hnisavé barvy.

Jak se tak občas stává, vrátila jsem se od ženy rozlité na olej hnisavé barvy zpět k tomu, co zbylo z věže, do pustiny, které v sobě pohltila materiál věže. Tyto snové pochůzky mne nepřestávají udivovat, máte to také tak?  

Zklamání, zmar a trpkost, pocit zneuznání a velké křivdy byli mými průvodci po planině, kde nebylo nic. Jen občas malé plytké prohlubiny místy s bublinami ze hmoty z roztopené hmoty. Společník z předchozí části mého snu, dorazil i zde. 
"Zrada,  přesně to stalo se... projekt zničil se od samého začátku. Přání, aby nic nebylo a vše vymazáno... vyčkej 5 let a vše odehraje se znovu." 

Sen zajímavý to byl... a realita postupně mu začala dávat za pravdu. Skončily mi dvě věci, jedna drobná, pro mně málo významná, šlo o pomoc spíše jedné ženě ze zvyku. Po ukončení tohoto jsem se sice dočkala z této strany nepříjemnosti a vylití hnisu, jak se říká, ale nic strašného. Protože sen mně varoval a já jsem byla připravena. Bez toho, by to bylo mnohem horší, bolestivé. 
To druhé byl projekt, který jsem natolik moc chtěla, až mi uniklo, že jde tak trochu již o zombie, co jenom podivně se bránila. Podvědomě jsem věděla, ale vědomí odmítalo si přiznat, že zde opravdu nic není. Sen pomohl mi přiznat si pravdu a postupně se přeorientovat a vše překlenout. Někdy je člověk něčím natolik zaujatý, až nevidí...

Život šel dál a Universum mi ještě do cesty postavilo podobné situace, jestli se tedy nechytím... nu, poučená z prožitého, jsem pokušení odolala ♥.    
 



Žádné komentáře: