9.5.18

Podobenství modřín...

Fotka, modřínu jemného, něžného svým svěžím dechem... 

Pohlížím na něj i teď v podvečer připomínaje si, čas umí i konzistentní být.



























Věci, které opadnou časem jako jehličí z modřínu a okamžik, co být mohl...

Sopka vychrlila vše a uvnitř zůstaly pouze doutnající zbytky uhašeného dne.

Jakoby něco uvnitř vyprchalo, ono nezvratné a deroucí se ven prodralo se 
příliš rychle...
nervy neudržely a posvátno spálila  hustá nekonečně rudá láva.

Sopečný prach usadil se, nitro vyhaslo, a nastal čas pro nové...


Po dlouhé zimě, mrazy již polevily... oběh stromu obživl a vyrašilo jehličí, jehož heboučká krása vysílá signál ke hvězdám, až v okamžiku, zastaví se čas a...

A zde je jen na nás, jak dopadne náš příběh. 
V životě jsme postaveni do situace, kterou neustojíme. Jedno proč, každý míváme důvody rozdílné, jen uvědomit si je. Možná jen příliš tlačíme na pilu...

Ovšem jisté je, že život není o jehličí, co nikdy neopadá, ale o listech modřínu a vracení situací. Znovu vyraší před nás jako nové listí, dokud neprožijeme si je správně. Ne-li teď, tak potom někdy za déle, v další reinkarnaci. Realita, která dostává nás jinam, pokud chceme. Můžeme to pořád dokola podělávat anebo naopak posouvat se dál...

Jsme bytosti, které lávu hromadí si díky svým touhám a očekáváním. Někdy neumíme prožít si prchavé okamžiky teď v honbě za těmi, co přijít teprve mají. Takto něco jemného neprožijeme si nikdy. Když máme, nevnímáme, chceme již dál být. Chceme za každou cenu vyslovit to, co teprve má nastat... až nenastane. Naučíme-li se prožitku a necháme vše ostatní stranou, věci vyvinou se lépe, než bychom chtěli...           

Žádné komentáře: