19.4.18

A přání žije si dál II...

I. díl o přání obecně


Takže po roce, k tématu pokusím se býti osobnější...
Mám přání.... jednoduché obyčejné přání....

Nu dlouho.... ano dá se říci, že již hodně dlouho....

Ono přání nepopíši konkrétně, neb nechci jeho kouzlo narušiti. Je to něco, co dlouze chci, téměř se několikkrát naplnilo, ale vždy nastal zvrat. Párkrát si za to mohu sama a potom zase ty okolnosti odjinud. Takže mohu věcně konstatovat, že mám nenaplněné přání.

Není to nic abnormálně těžce realizovatelného, jako třeba stát se americkým prezidentem, ale zase nic, co bych měla po ruce.

Vymyslela jsem si jeho realizaci ve velmi luxusním provedení... ne jenom takové obyčejné naplnění ve stylu: na chvilku se podívám, něco zavnímám... ne, takto si to nepředstavuji a zdá se, že jsem o tom přesvědčila Universum i spřátelené entity, jež nabízely mi tu formu obyčejnou. Evidentně jsem se ocitla v archetypu zlaté rybky. 

Po takové době by se dalo nahlas říci, oč tedy šlo, dalo by se také to již brát s humorem, jenomže to by se odkryl závoj a ono přání by bylo zahubeno. Sice ta mrcha ne a ne se realizovat, nicméně je nesmírně užitečná. Kdykoli se ocitnu v situaci, kdy je potřeba pořádný kus magie stejně jako ohromnou dávku štěstí, jen pomyšlení na něj, že i přes hranici času pořád odolává jak naplnění se, tak i vytěsnění z mého života, zaručí dobrý průběh a ony kusy a dávky všeho. 

Je talismanem, ne na papíře či kamínku nebo jiném substrátu, je talismanem v mých myšlenkách, vetkáno ve snech, v paměti entit kolem. Jeho vzpomenutí zaručuje šťastný chod věci kolem. 

Jakoby to vše, ty časy na hraně mezi nadějí a beznadějí, jakoby ony okamžiky radosti a chvíle zklamání vytvořily něco ohromného s pevnou strukturou, co funguje vždy, když potřeba je. Zní to šíleně, ale skýtá oporu i tam, kde žádná není.  

Vyzkoušela jsem vše možné pro to, by naplněno být mohlo, až nemusím již dělat nic. Již není jak co zkoušet. Po několikati létech konstatuji, že přání to nevadí, klidně sílí si dál. Chvilku jsem na něj pozapomenula a po čase některé věci začaly jít ztuha. No, chvilku, mluvím o měsících. Přesto ne u záležitosti, v nichž jsem jeho ochrannou funkci pro zdárný průběh použila. Tak jsem si vybavila, co dělám jinak. Vzala jsem jej a oprášila... ono jako kotě noblesně mně přivítalo, zavrnělo radostí a je naprosto spolehlivé.

Ono přání není entita, ani stroj, ani robot...  Má spíše povahu něčeho, co umí naklánět si síly na svojí stranu, je to most, po němž dá se jít kamkoli a nespadnu. 

Popravdě, nemám tucha, zda toto přání naplní se někdy. Ani co pro to by vůbec bylo možné udělat. Je to na hraně, ani ano, ani ne, ani možná, ani jistě, ani vůbec. Věčný bod Nula jeho domovem se zdá být.


Možná jen prozaicky řečeno jsem si objevila něco, co díky prožitému může být středem mého systému...

Jsem ráda, že přání je, že jsem jej dle rácia nezabila a že "žije" si nějak v rovině povedle a přitom blízko mně... Je jedno, zda v jeho naplnění věřím, nebo beru jej jako stav sui generis, je snad odměnou za loajalitu k myšlence po léta...  




Žádné komentáře: