4.12.17

Posvátno

























Dobou pochybností, lze nazvat dnešní dny.
Stalo se dominantním vše zpochybňovat a o mnohem říkat, co je na tom tak zvláštního, je to jenom...
Zakořenil se zvyk vše nepohodlné střepat ze sebe a říci si, že nic takového není a nikdy nebylo.

Skepse a pesimismus proměňuje hodnoty včerejška ve střepy již nepotřebné. Moderna šlape na paty dospívajícímu zítřku, by nebyla pohlcena pustinou všedního. Protože to všední stává se nudou, dokud z toho někdo neudělá něco extra cool.

Nechci kázat, jen uvědomila jsem si, jak málo stačí, aby člověk zabil výjimečnost, které se mu dostává. Možná právě zpochybňováním toho, co je výjimečným pro druhého, bagatelizaci vlastního prožitku a touhou za každou cenu se udržet na vlně, něco podstatného zaniká.

Ne víra, ale schopnost konat zázračně.

Ale nemá cenu mluvit o tom, co ostatní a všichni... slyšíte jak fádně zní ono ostatní a a všichni? Jako alibi pro tvrzené, které se právě hodí o krámu. Je potřeba začít u sebe, ne poukazovat na to, co tam někde jinde někdo druhý.

Kdysi dávno, když začala jsem poznávat i jiné dimenze světa, nemohla jsem se spoléhat na učené knihy, nebyly pro mně v dostupném jazyce a byla jsem vděčna za každý projev ze strany nehmotna.
Později jsem si zvykla na neobvyklé a tajemné, stalo se součástí mého života stejně jako třeba kabát, boty, fotoaparát. Dostala jsem se ke knihám, z nichž jsem zjistila, že to, co zažívám, zažívali a jistě i zažívají jiní lidé, ač ne každý a ne běžně. Povzbudivé, když obdobné projevy popíše několik lidi nezávislé na sobě. Touha po důkazech málem zabila samotný děj.
Bylo to ještě trochu jinak. Tomu, co dělo se, začala jsem důvěřovat, až jsem otupěla a přestala to tolik sledovat. Jistě, zaujaly mně i věci nové a ty mně zase dovedli k původnímu.

K nutnosti nebrat vše jako samozřejmost a přemýšlet o hodnotě drobných okamžiků.
Vygumujeme-li jedinečnost, zůstane jednolitá vrstva ve snaze dohnat to, co máme po ruce, jen si to odmítáme připustit.

Jakoby konec dříve nebo později dospěl k novému začátku. Znovu postřehnout nezachytitelno projevující se kolem a navzdory konvencím a logice, umět začít znovu s tím, co nevypadá nadějně... ovšem přežije-li, bude manifestovat malý zázrak. Odvaha vykročit a nevědět, zda je dál, nedržet se doposud známého a jistého. Ono neodejde, neumenší se, to, co necháváme v jistotě, vždy ze svých toulek se k tomu navrátit lze.

Žádné komentáře: