31.8.17

O zmařeném a nenaplněném


























O tom, jak si co prožijeme, si rozhodujeme sami. Ne záměrem, ale přístupem v dané situaci. Pro někoho je svět pouze shlukem částic, které jsou nějak udržované a vzájemně na sebe působí. Pro jiného zase svět sám o sobě představuje výzvu a dobrodružství.

Mystika není jenom meditace a ponoření se do prázdna (které není jednoduché nastolit). Mystika je o přístupu k životu. Ona jej trochu mění.

Lidé podléhají zoufalství, když do něčeho vložili energii, dali tomu srdce, krásně se to rozjelo a najednou... najednou z ničeho nic je člověk postaven před fakt, že to prostě projel.  Jistě při zpětné reflexi si lze uvědomit okamžiky, které tomu nasvědčovaly a varovaly, jenomže v rauschi, nemožné si povšimnout, protože pokud člověk vloží do něčeho své srdce, nemůže tomu nevěřit, myslet si, že to nedá, nejde to, je potřeba pokračovat do třeba i předčasného konce. Jistě ve zpětné reflexi se to může jevit jako naivita a špatné vyhodnocení situace... jenomže...

Pokud člověk do něčeho vloží srdce, a je jedno, zda jde o lásku k člověku, lásku k dílu, k práci, k akci..., neobejde se bez důvěry či až slepé víry.  Jde o něco spontánního, entuziastického, vášnivého... a přesto, nemusí se výsledek přiblížit, může to skončit před tím, protože podmínky jsou závislé na někom jiném či jiných... Takto to ale je, málokdy se nějaký výstup při jeho zhmotnění obejde bez spolupráce s okolím. S láskou, ať již jakoukoli, pojí se nutnost riskovat, nejde kromě jiného se obejít bez toho, co cynici nazývají citovou investici. Protože jinak je  to vše plané, bez chuti a prožitku...

Nejde nedělat si iluze, protože přitom člověk letí hodně vysoko, a nějaký propad či pád je jen otázkou času. Prostě takto to chodí a nelze tomu zabránit. Jen je rozdíl mezi drsně spadnout a pomlátit se a tím, když se pád nějak koriguje. A právě ona korekce  spočívá v přístupu.

Lidé jsou, jací jsou. Stejně tak někdy bývají nastaveny i podmínky a okolností. Ne vždy vše probíhá, jak jsme si představovali. Pokud člověk není pouze ponořen do imaginárna, nějaká odezva na hrubé hmotě je, a ta tedy bývá trochu jiná, než-li imaginální vize.

To, že něco nevyjde, není důvodem dlouhodobého utápění se ve frustraci a sebelítosti, či hledání viníka kolem. Ne jak se zdá, kdo co hledá, vždy najde. Ačkoli něco nevyjde, spadne, projede se, vždy zůstane něco, na čem lze se postavit a třeba začít znovu jinak. Právě pád může člověka nasměrovat správně, pokud nezatrpkne a je ochoten chápat. Nic nikdy nejde jenom tak do prázdna, vždy něco zůstane, ač tedy to právě není ono vysněné. Žal mnohdy brání vidět to, co se povedlo či příznivý vedlejší efekt.

I bolestná zkušenost posouvá dál, je-li správně pochopena. Potom, když tedy to nevyjde, by si měl člověk položit otázku, zda-li by si opravdu přál to vše vymazat ze svého života jako totálně fatální chybu. Jakmile si člověk řekne, že ne, protože prožil okamžiky, které jej obohatily a které jen tak někdo nezažije, nešlo o blud a klam.
Jen někdy věci holt nevyjdou podle naších představ. Právě velká mystická práce spočívá v přijetí nepříznivého výsledku. Je potřeba si uvědomit, že láska bez smutku a bolesti, je něčím pouhým povrchním, kde člověk jako loutkář vším pohybuje, proto vše jde jak na drátkách.

Nakonec Cesta samotná je také hodnotou, mnohdy předčí i cíl, neb donutí člověka překonávat své hranice ... a ono "projel jsem to", je její součástí. Když si to člověk uvědomí, nalezne úlevu, neb každý z nás něčím podobným prošel, prochází, projde... Universum umí proškolit...  

Žádné komentáře: