3.7.17

Přání žije si dál...
































A něco si přej, padá hvězda...
A něco si přej, sfoukni svíčky...
Kdo se podívá do tohoto zrcadla a bude si něco přát, tomu se přání splní...  (často je možné slyšet v  legendách na různých zámcích).

Lidé si odnepaměti rádi přejí a také chtějí, by jejich přání naplnilo se, neb sami mají v daný moment pocit, že právě oni umí nejlépe naformulovat si své přání... Jenomže ne vždy vše víme...

Také se říká, že ten koho chtějí bohové potrestat, tomu splní jeho přání... a bez oné touhy po nepoznaném, nedostupném a neznámém se do života vkrádá nuda, když vše na dosah ruky je.

Přání nás doprovázejí naším životem prakticky od dětství. Jsou taková, která se po nějaké době naplnila a v něčem udělala náš život lepším anebo člověk dospěl k závěru, že to až tak super není a naplněné přání rychle někam vyhodil. Možná, když člověk přestane si přát, ztrácí chuť do života, jeho mysl začne stagnovat. Možná je přání projevem kreativity. Možná právě ono probouzí v nás entusiasmus... a možná ve chvílích těžších je jeho síla tím, co nám naopak pomáhá.

To, o čem chci psát, je ne jenom takové přání, ale přání poznané a zakoušené díky divinaci, přání, které nám bylo verifikováno jako něco, co není pouhý blud, ale z nějakého důvodu, který člověku uniká, jeho naplnění, ač se přiblížilo, není dokonáno.  

Takové přání je jako Luna, která provází nás a zdá být se blízko, její odraz zachycuje hladina vody, umí to i zrcadlo, idea, která je tu temnější, tu vystupuje na světlo. Jen ne a ne se jí dotknout, neb obraz pokřiví se. Přitom i přání umí nás ovlivnit, povzbudit či zpočátku i přivést ke zmaru, toužíme-li příliš.

Má osobní zkušenost je založena na přáních... Na touze, která je nějak korigována, kdy od počátku vím, co mohu pro to sama udělat a co již až tak na mně nestojí a je potřeba ponechat to na dalším vývoji, neb obvykle přání nebývá spojeno s běžně dostupným a nějak i samo musí nakročit k nám. Něco, co přispívá k naplnění snu.

Pochopitelně magie umí cestu za přáním okořenit dobrodružstvím, kdy člověk dotýká se neznáma, prochází zajímavým vývojem, než konečně jeho sen začne se naplňovat a jen tak neskončí. Ale mám i přání, dlouholeté, které ukázalo se být nejenom dobrodružstvím, ale i prubířským kamenem. Je to právě onen druh přání, které tak nějak našlo si cestu ke mně, rozhodně tehdy na počátku jsem o něj nestála, natož, abych si jej přála. Naopak.

Jenomže postupně, dostalo se ke mně blíže a já poznala, že bylo by to velmi fajn, po menší demonstraci, jak asi by toto mohlo vypadat. S napětím jsem vzala přání za své, začala jej podporovat doufaje, že jeho naplnění se přibližuje. Vše tomu tehdy nasvědčovalo. Díky němu poznala jsem nové neznámo, myslíce na přání jakoby samy se jiné věci postupně řešily a ukládaly. A až bylo na dotek, rozplynulo se. Pojala jsem tuto situaci jako zkoušku, zda skutečně i poté, co vzdálí se, budu ještě o toto přání stát. A od té doby se vzdálilo na několik světelných let, až pocit mám, že ani hvězdy nejsou tak dalece. Přání vzdálené ovšem již není mučivé, je tam, dá se s ním provádět kouzlo a použít jej jako atraktor na cokoli. Protože vše ostatní proti tomu je poměrně lehké a dostupné.

Myslím, že narazila na přání mající vysoký magický potenciál. Jakoby za celá ta léta se mezi námi vytvořila vazba, která objeví se, když někde něco vypadá, že se totálně podělalo. Jen zachytit jej, vzpomenout si, přát si ... a jakýkoli shit, ztráta, či cokoli, promění se a najednou věci začnou se dít. Přání mocnější než zaklínadlo.

Ač se ono přání nenaplňuje, provází mně všude. Jakoby můj vztah k němu ovlivňoval vše kolem. Bylo by chybou trápit se a mučivými myšlenkami týrat. To by se nepříjemně odrazilo do všeho. Naopak, naučila jsem se tolerovat, že je zde něco, co neovlivním, něco, co žije si svým životem vedle mého a nemá cenu klást si otázky jako: kdy už, zda vůbec. Prostě je, má svojí energii a umí v ledasčem pomoci. Paradoxně v nejistotě a vzdálenosti nachází se stabilita, která do života prostupuje. S takovým přáním vedle sebe netrpělivost ustoupila. Takže na otázku, kam jde ta energie do přání vkládána, je odpověď jednoduchá. Je pořád někde poblíž, by zapůsobila, až je jí potřeba. Ale myslím si, že pokud by jeho svéráz netolerovala, propadla by se někam do země stínů a bůhví co by podporovala.

Očekáváme mnohdy ve vztahu ke přání dobré konce, jeho naplnění. Jenomže ona naděje, že někdy snad, pokud zahrnuje v sobě smíření a nepodmíněnost, dělá z takového přání ne chiméru, nýbrž pomocníka. Protože, ať jsme jací jsme, ať přejeme si něco, co opravdu možné není, je na nás, jak se k tomu postavíme. Můžeme si zoufat a vidět, jak se nám vše bortí a rozpadá, anebo přijmout hybnou sílu a entusiasmus. Potom takové přání zbaveno utrpení je shlukem, jistou energickou investici pro časy, kdy jí bude potřeba. Také tahounem dávajícím prostor neznámu.        

Žádné komentáře: