11.11.15

Střemhlav zpět (část sedmá)...

předchozí

A tak jsme se poměrně rychle začali propadat. Jakoby po nás to po vystoupení z příběhu vzalo do víru a kolem se v děsivě groteskních podobách točila opona, ten závěs, za který šel Šaman najít si svého hrdinu. Nic naplat, splynuli v jedno s Cizincem, jehož jsem se tak snad zbavila nadobro, ovšem otázkou je, zda i on se zbavil mně. 
"Byla to jízda!" zvolal nadšeně. U poslední kapitoly vyprávění ze své cesty,  k níž se tak tu a tam přidružil, mne jeho aktivní přítomnost již z míry nevyváděla. Dokonce mám sklony probírat s ním, co cenzurujeme, co raději zamlčíme a co lze publikovat. Popravdě maje za sebou překvapivý let do propasti ..., to spojuje...
"Na tom tvém závěsu, oponě, či co sis to vymyslela, jsme ještě docela dobře přistáli." vložil se do mé úvahy.

"Ano, ve vzedmutých emocích lze vymyslet i něco užitečného, neb okolnosti by nás stejně donutily plachtit." souhlasila jsem ve vzácné shodě. Do této propasti se nechodí, tam se padá, a pád bývá nečekaný.
"Neříkal jsem, že nastane něco, co pomůže nám dostat otěže do rukou? Když do něčeho vytrvale vkládáš energii, ať chce to někdo nebo ne, ona se vrátí..."  konstatoval mnohoznačně.

Povedlo se nám vytvarovat sílou naších vůli onen závěs sloužící jako opona do tvaru dračího, přistávací manévr zůstal  na něm, pokud jde o proudění nevzduchu a podobné záležitosti, je větším odborníkem. Nakonec pro něj je toto prostředí více domácím. Lehké dosednutí na dno plné ostrých kamenů. Postavil se opatrně a otřásl bolestí. Udržovala jsem oponu pořád ve tvaru. 
"Neproletíme, " obrátil se ke mně, "musíme projít, když si zvykneš, tolik to nebolí." 
Jsou chvíle, kdy obdivuji jeho aktivní přístup a zmohu se jen na tichý úžas. Pohlédla jsem na své bosé nohy, ne že bych chodívala naboso, ale přistání nějak vymizelo naši obuv. Jemně jsem prošla prstem po nejbližším ostrém kameni, a jemně jsem si jej pořezala. Situace vůbec nevypadala slibně.
"Co děláš?" podivil se, "ukaž", vysál z mé rány něco drobně špinavého a vyplivl to na zem, kde to zvláštně zasyčelo. Měla jsem pocit, že mi prošla prstem dezinfekce.
"Ty zajistíš, aby opona letěla nad námi, a já tě přenesu.", prohlásil tónem nepřipouštějícím námitky. 
V takové chvíli jsem věnovala tichou myšlenku emancipaci, které je nepochybně úžasnou, jenomže já nemám dračí kůži, by mně ty ostré šutry jen trochu zabolely. 
Kráčel pomalu a rozvážně, opřená o něj jsem se cítila bezpečněji, než-li v letu na oponě. Bezstarostně jsem sledovala nad námi plachtící oponu ve tvaru holubice. Až...až jsem si vzpomenula, že do sebe pojal Cizince, toho protivu, co měl tendence dělat mi naschvál a zneužívat energii promrhanou na zalátání děr po něm. Povedlo se mi utišit myšlenku, ale beztak poznal, že něco není v pořádku.
Na chvíli se zarazil: "je to jenom kousek, tam dál již máme boty, podívej." 
Šel dál, jen jeho stisk byl pevnější. Chytila jsem jej silně kolem krku, rozhodnutá se nepustit a doufala, že jej neovládne stín a nerozhodne se testovat co by to udělalo, kdyby si jen tak upadl a ještě se na mně povalil. 
Došel na něco, co vypadalo jako hlína a na ní stály naše boty. Jemně mně postavil na zem, vytvarovala jsem oponu do klády, na kterou se dalo posadit, ve stoje se boty velice špatně nazouvají. Můj nápad ocenil, po té tůře se rád posadil. Prohlížel si nohy, zůstaly tam jen otisky po kamenech, které pomalu mizely. Já bych měla nohy jistě rozedrané do krve, kdybych měla jít. 
"Co se stalo, tam?" ukázal rukou do dáli a zkoumavě pozoroval mojí tvář.  
Necítila jsem se příjemně, jenomže nemá cenu zapírat, i kdybych mu něco namluvila, asi by neřekl nic a zeptal by se později. Vykládat někomu, kdo se mnou v náručí absolvoval takovou cestu, o záchvatu nedůvěry, se mi také nechtělo.
"Co se stalo?" zeptal se mnohem naléhavěji. Takže to chtěl vědět.
Roztřásly se mi ruce a ta zatracená tkanička s nimi bojovala. Přišla jsem si dosti nepatřičně.
Vzal do svých rukou mojí nohu, zvedl ji, položil si jí do klína a tu nešťastnici sám zavázal. Neměl se k tomu mi nohu vrátit, "tak co se stalo?"
Nadechla jsem se a nic. 
"Musíme tím tady projít, potřebuji vědět, co se stalo."nohu nepustil. 
Vyslala jsem k němu hlasitou myšlenku, by alespoň uvolnil mi nohu. Usmál se, položil ji na zem a přisunul se blíže. Ne tak blízko, by se dalo vyhnout odpovědi zaměstnáním jej jinak. Pokusila jsem se jej zhypnotizovat.

"Máš talent dostávat se ze situací, když se na tebe tlačí." smál se, "také jsem si zvykl a již se nad tím nepozastavuji." 
Ono největším umění na takové cestě místy ve dvou jsem citlivě hledala hranici mezi ryze osobním prostorem a tím, do kterého jsem jej chtěla pustit.

"Řekni mi to, prosím", znělo mnohem lépe. Zase se o kousek přiblížil. Měla jsem jsem v úmyslu se postavit, chytil mně. 
Hlasité myšlenky mají své výhody. Netřese se u nich hlas. Seznámila jsem jej s obavou z neznámého Cizince, neb ten se stal jeho součástí a nevím, čeho po tak rychlém spojení je schopen.
Políbil mi ruku a řekl, že on na rozdíl ode mně mi věří. Lehl si, hlavu položil do mého klínu a schoulen do klubka klidně usnul. Opřená o oponu, jíž jsem jemně pozvedla na konci, ta se mi povedla, držela tvar i přes mé zaujetí jeho rozpoložením, jsem usnula také.

Zdál se mi sen, že letím na drakovi. Vysoko do oblak, vyletěli jsme mezi hvězdy. Cítila jsem vítr ve vlasech a potom nic. I z té výšky hvězdy zdály se být daleko. Drak řítil se k ním rychlostí, která mi téměř vyrážela dech. A vplul do černého prostoru mezi hvězdami, přitiskla jsem se k němu, mé vědomí splynulo s jeho, neb jen pro lidské smysly bez propojení se již dávno toto by ustojitelné nebylo. Větší část tohoto snu skončila propadem do nevědomí. Přesto po něm byla jsem jiná. 

Probrala jsem se doma, kde pospojovalo se po tom šíleném letu jedno s druhým. Náhled na vše byl jiný. Šaman je bytostí, jíž lze naprosto důvěřovat. Jeho stínová část nachází se hodně dalece, v úhlu, na který nevidím a v úhlu, odkud projevit se nemůže. Zřejmě bylo podstatné ji poznat. Tím mohu trpělivého čtenáře uklidnit, že tento hrdina, nepošel, jen se tak více méně odstěhoval.
"A než se vrátí, bude jiný, ...dospěje..." neodpustil si Šaman poznámku.
Nu dospělost je vlastnost vázaná na plynutí času, klasického, lineárního. Jenomže my se dost často vyskytujeme mimo něj, takže myslím, že tohoto hrdinu čtenář již nepotká. Nejde být součástí příběhu a zároveň se mu vymykat.

Cesta skončila návratem zpět domů. Přinesla sebou mnohé, něco hmatatelného, něco nepopsatelného a bylo zasazeno hodně semen, ty postupně si vzklíčí, něco možná vyroste a něco snad bude mít i plody. Tolik jsem se obávala, že se nic nestane, až jsem pro "werden" vymyslela jinou, ne tolik tradiční cestu. Pravda, až po řádném prověření, zda přeci jenom by ta klasická nefungovala. 
          
KONEC VYPRÁVĚNÍ               
                     

Žádné komentáře: