7.4.15

Mezi troskami

Technicky vzato, hmota neexistuje. Je pouze různě zahuštěná energie. Pohled trochu jiný, méně "diskriminační" pro člověka uvyklého pohybu v různých jejích hladinách. Pravda, v místech s precizně vyměřeným časem a prostorem energie má tendenci vytvářet pevné struktury vyznačující se velikou ztuhlostí. Nemalé rigiditě podléhá i myšlení. Bídní tvorové snažící se najít konsenzus, jsou odsouzení k věčnému nepochopení navzdory tak bohatým slovním formám. Rozhovory ubírající se do ztracena, podbarveny neschopností spolu mlčet. Emoce přebírají vládu nad jednáním a slovy. Vše veliké zakopává o pojmy a spontánnost, i pravdivost jeví se být překážkou, o níž se třeští pokusy zůstat sterilní. Slovy ohání se každý, i ten, kdo slovem pohrdá. 
Mám pocit, že mé pokusy o pravdivost v prostředí hmoty narážejí na přetvářku a přehrávání akademické korektnosti. Přesto, není důvodu na zhuštěnou formu energie docela rezignovat..., ani když člověk spatří císaře nahého..., iluze rozplynou se pravda, nicméně... jak jinak poznat holá fakta...
Bourání vzdušných zámků, tedy projekcí vybudovaných z dojmů, započalo ve snové rovině, kdy vkročila jsem do hlubokého, temně černého lesa, jehož půda zdála se být bahnitá, ač fakticky byla suchá a membranovitá. Jakoby částečně vyplněná vzduchem. Popravdě vešla jsem váhavě a připravená kdykoli udělat krok zpět. 
Byla jsem ve sféře hraniční, mezi myšlenkami a pevnou půdou. Místo nalezení inspirace zde, jsem podporovala touhu, díky níž poznala jsem, jak chutná podlá zrada. Chycená do pasti lineárního času. 
Nebudu čtenáře napínat a prozradím, že mé veliké dobrodružství dopadlo tím nejhorším možným způsobem, jen tentokrát bez mé snahy. Tak nějak samo od sebe rozpadlo se do ztracena předtím, než za velikého, pro mně rozhodně překvapivého, povyku třísklo za sebou dveřmi natolik silně, až mne to naštvalo a já již nechci o ničem podobném ani slyšet. Dobrodružství mající tendenci nestát se součástí života  představuje slepou cestu, končící dramatickým paradoxem. 

A právě hmatatelný paradox mi připomenul, že lineárně odvíjí se jenom to, co již zažila jsem předtím ve sféře snové. Paradox překlenul propast mezi mnou a přítelem z hlubin, neb rok, až na řídké chvilky, jsme bloudili kolem sebe jako slepci neumějící se potkat, kdykoli chtěla jsem dobrodružství posunout dál.
Ale hezky popořádku. 
Nejdříve ptával se mne v dobrém, zda bych se na chvíli nechtěla zaměřit na dobrodružství jiné, neb stávající jaksi ustrne. Vážně, nechtěla jsem, o to více jsem se zaměřila na to stávající, až se mi povedlo onu trpělivostí oplývající bytost dostat do stavu, kdy v hlubině hrozící mi zastřeným, ničeho dobrého nevěštícím, hlasem sdělil, "udělám pro tebe vše, jen s tímto končím". 
Jeho důvody nesly se v duchu neúprosné logiky..., jistě, pár akcí týkajících se onoho dobrodružství jsem předimenzovala. Věděla jsem, že je to konec. Jen si jej neuměla představit. Vyzkoušela jsem si, jak není možné jeho rozhodnutí mu rozmluvit... na mé snahy obrátit děj jinak, reagovalo dobrodružství sérií drobných schválnosti. Po této zdrcující  porážce ze strany zatvrzelého přízraku jsem tam ve snové ponechala dobrodružství svému osudu a začala se zajímat o mi neznámé a neprobádané. Přítomnost dobrodružství jsem nevyhledávala a spíše pasivně přihlížela demolicím doposud vykonaného. Zatímco jsem si zkoušela posunout do hmoty nový styl práce, on dospěl k poznání, kterak ve spravedlivém rozhořčení zničil něco, co bylo unikátní a mělo význam hlubší, ač oděno do hávu dobrodružství. 
Mohu říci,... dostál svému slovu a skutečně mi pomáhal se vším. Na poli práce s energiemi a vypořádávání se s medicínskými problémy uměl nastavit věci s neuvěřitelným dopadem do hmotného života "mých lidí". A jednoho krásného okamžiku, po nějaké době pozorování, přišel si i na to, že nerozbil mi hračku, experiment, nýbrž něco podstatného,... jistě, můj poněkud hravý způsob mohl jej zmást...
Na tomto místě si dovolím poznamenat, že v lineárním čase jsme se posunuli o další 4 měsíce. Dobrodružství zničené ve snové rovině se pozoruhodně táhlo na hmotě dál. Jen on měl jasno... již jen dohasínalo. A dohasínalo si takto na hmotě přes další rok spěje pomalu a jistě k drtivému fiasku. Ovšem jinak bych nepoznala, čeho dovede herecké umění...vskutku pozoruhodné výkony. A dokud neskončilo i zde, neuměla jsem ve snové rovině jít za ním do krajiny, kde chodí se po půdě připomínající membránu a kde vznikají zajímavé akustické efekty. 
Dnes bych na cokoli zničené ve vrstvách světa imaginálního, nesázela. Neexistuje v takovém případě naděje... Poté každá drobná chyba, těch snad vyvarovat se na hmotě ani nejde, se pořádně vymstí. Je potřeba nechat si ruce volné pro něco nového, ať již to bude či nebude zpočátku lákavé. Jinak slovo stane se pasti.

Teď svobodná, volně a kdykoli si chodívám po půdě z membrány, mezi snem a hrubou hmotou, kde akustika obou forem zní. Pozoruji jej zde, neb často tu pobývá, oproštěná od toho, co bylo. Jen domluvili jsme se, že budeme-li spolu něco budovat, svévolně nezničí již to. 
Snad pochopila jsem pravidla "hry" na "chyť mne a dotkni se mne"... nelze k ní s vervou dobrodruha přistupovat, ta vede ke konci ve stylu "a já se rozplynu".
Propojit imaginálno s běžným životem vyžaduje dosti neběžný přístup... Nelze zachraňovat něco, co člověk nemá.  Nedá se lpět na jakékoli tradici, jen nechat ty jemné struktury pronikat si podle sebe a jako jedinou korekci ponechat si právo nevzít a nevázat k sobě niť, která se pocitově člověku nelíbí. 
Konečně doceňuji a prakticky aplikuji umění pasivní rezistence, kterému se mne "neznámy cizinec" pokoušel naučit. 

Žádné komentáře: