14.2.15

Kresba v písku



Do písku kreslím jeho tvář. Zachytit ji nesmírně těžké je. Skrze vrstvy prosvítá étericky neurčito, přesto Tam  ...v hlubině důvěrně jí znám. Snaha vybavit si detaily schopné zachycení na papír vychází zatím naprázdno. Příliš ovlivněná ráciem, které obraz skládá do tvarů známých z fotografií. Dali by se najít lidé vykazující podobné rysy, jen by v nich něco podstatného chybělo... Nemám jak si jej prohlédnout, aby rácio umělo zpracovat to. Pokud někdy, pouze automaticky dle představy vyryté v hlubině bytí.

Neznámý cizinec změnil dosud známé. Najednou začalo být vše více rozmazané, nejasné a dosavadní jistoty rozplynuly se. Propad do sféry, kde  "ne ani ano" nemají vlády a dožadování se jednoznačného, na jistotu postaveného, vede k totální cizí interpretaci a zmatení pojmů. Čím více jsem chtěla určité "ano" či "ne", tím více jsem pochybovala o vlastní existenci. Jistě, zde nic neexistuje napevno. Až zpětně umím ocenit sféru, v níž pobyt zajistí rozpad rigidních struktur. Výsledkem je oproštění se od všeho a naprostá svoboda. Svět potom vypadá jinak.

Jasná vize toho, co pro můj život má význam, co nikoli. Těm nedůležitým věcem nebylo těžké říci Ne. Jednostranná přátelství s osobami, které pouze chrlily na mne své strasti a požadavky, očekávaje povzbuzení a pomoc, nějak vyprchaly samy. A tak i na hmotě našel se prostor vkládat čas a energii do "snění" více aktivního, plnit si sny práci, na kterou předtím nebyl čas, neb ten hltavě schlamstli jiní. Skutečný přítel nechce vlastnit, ani nenárokuje si ničeho. Již žádné lepení děr, jež po zalátání objeví se zase o kousek vedle. Vše nasvědčovalo tomu, že bláznivá série situací, jež sebou přinesl onen neznámý, mne vyvedla z bludného kruhu ven. Mám splněno i to, o čem neodvážila jsem se ani snít...

Stínem mohl by se zdát proces Solve et coagula nikdy nekončící. Mohl, neb dnes beru jej jako přirozenou součást. Cokoli vlivem Neznámého cizince nabylo pevnější struktury, posléze se zhroutilo do sebe jako černá díra, kde potom nezůstalo NIC. Hra na "Chyť mne, dotkni se mne a já se rozplynu". Bez pravidel. Snad  v něm má blízkost navozovala panickou hrůzu a vzdálení se jej nutilo zaujmout mne natolik, bych se přiblížila. Konzistentní fata morgána mající svojí formu fixovanou na hmotu. Nesmírně dlouze trvalo mi nehledět na formu, umět odpoutat se od ní, nedat na její cyklicky se opakující vzorce chování. A tak zabila se moje touha. Jsem v pokušení jednoznačně říci, že forma objektivně není, že jde jen o projekci mého nevědomí. Ovšem matou mne očití svědkové, když na reálné existenci této "entity" trvají. Nepřekvapilo by mne, kdyby mé snahy o její popření vedly k vytvoření úředního dokumentu její existenci prokazujícího.


Po prvním velkém třesku Nicoty jsem našla Šamana vrnícího si blahem v něčem velice bahnitém uprostřed mi doposud neznámé divočiny. Ve stejné poloze, nachází se i teď. Kdy to jen bylo... přes 2 roky zpět. "Můj svět", natahuje ruku v pohybu pojímajícím vše kolem, "tolik chtěla jsi do něj vstoupit". Po prvním velkém třesku jsem se odsud jen po letmém nahlédnutí propadla rychle jinam, mezi vodní bytosti. Tentokrát, zdá se, mám možnost se rozhlédnout po divočině barvy namodralé přecházející tu do temně zelené, jinde v nádech do purpurové. Na bosých nohou cítím příjemnou vlhkost. "Teď již zde také patříš, vysnil jsem si tě.", téměř šeptá, "pojď za mnou".

Zřejmě si mne vysnil bez oděvu, neb ten pod jeho pohledem se rozplynul. Ač nejistě, přece jen jsem  vcházela do bahna, které příjemným teplem pokrývá mojí kůži. Velice jemná konzistence vonící hlínou. Pohybu příliš nebrání, jinak by mne nemohl tisknout k sobě tak, že cítím snad každý milimetr jeho těla.

Probrání v teplé šedomodré jeskyni osvětlené možná loučí, zabalená do teplých kožešin. Sedí u mně a vypadá nesmírně šťastně... neumíme odtrhnout pohled jeden od druhého... Okamžik, kdy uvědomuji si, jak málo podstatná je forma fixována na hmotu.
       

Žádné komentáře: