22.2.14

Moc blízko

Nezbývá, než-li pohledět do temných očí hrajících barvami rozbouřeného moře, jenž hledají pochopení … . Není to poprvé, co čelíme obdobné situaci. Předtím to nedopadlo nejlépe … .
„Každý má své hranice, za které se neumí dostat.“ naslouchám hlasu za mnou stojícího, „nemůžeš si je pouštět tak blízko … .“
Všichni tři ve zpětném záběru pozorujeme Strážce prahu vyslovujícího „VETO“.
„Vidíš, co se jím potom děje?“ ukazuje mi ten za mnou spáleniště. Nelze nevidět Vůli odcházející po špičkách … nahrazenou kompromisem.

„Je mi to líto za nás všechny… .“ má slova určená naproti stojícímu. Mlčíme a všichni tři dobře víme, že ono Něco – nevyslovitelné nepojmenovatelné pouto – bylo přetrženo.
Nezastírá své zklamání, ani já své roztrpčení. Je to jako tehdy, jen rány nejsou tak hluboké… .
Kostky byly vrženy a možnosti volby jasně definovány. Znovu pohlédnu do tváře přítele přede mnou a vnímám jeho bolest .. . Slib kdysi složený, …, nekonal … .

„Bez odvahy nelze čekat velkých činů. Snaha bez ní, je tak směšná.“ pořád stojí za mnou a přehraje mi, jak VETO Strážce zbortilo vše, co postavila jsem … pro přítele. On ví, že bude muset začít znovu. Sám obrousit hrubý, nepoddajný kámen … , splnit slib, jemuž nedostál … .

Za mnou stojící se postaví přede mne, chytí mojí tvář do svých dlaní promlouvá ke mne: „prosím, nepouštěj je tak blízko. Nemají vůli to ustát.“

(23.2.2012)

Žádné komentáře: