24.2.12

NÁVRAT

Tak sestoupila jsem, nechala se přesvědčit, že mohu …, je toho potřeba…, a tak …  . Snad poprvé jsem si pamatovala celou tu krajinu, jíž jsem si s obdivem prohlížela seshora. Připomínala mořský šelf, možná je má představa o mořském šelfu podivná, někde se zužovala, jinde zase rozestírala do nekonečné masy temně matných černých skal nepravidelné struktury, přesto vykazující známky pravidelnosti. Prostor se natolik zakřivoval, že jakýkoli pokus o určení vzdálenosti, či jejího poměru, vycházel naprázdno.  Dole pod skalami voda, snad velké moře - nemající konce - v neklidně-poklidném tempu vln narážejících na skály. Voda s nimi nezápasila, neomývala je, aby pomalu, ale jistě, jejich pevnou strukturu rozmělnila na prach, nýbrž byla v souladu s nimi.

Posléze …, tam dole, po velkých oblázcích jsem vešla do prostoru. Neumím se rozhodnout jak nazvat ho, snad křížencem mezi jeskyni a katakombou … .  Nic špinavého zde není a závan říkající mi neodcházej odsud, zůstaň, i zde jsi doma. Stěny jeskyňokatakomby připomínají lesklý čedič, ovšem s pravidelnější strukturou jemně nepravidelnou. Prostoru dominuje průhledný kámen v chaosovitém tvaru působící dojmem křišťálu, jenž v sobě nese zárodky všech barev, je pokryt vrstvami snad kožešin jemně černé barvy.

Těžko určit vzdálenost mezi křišťálem a další Věcí svojí průhlednosti křišťál připomínající, ovšem struktury natolik nepravidelné, že ji lze mít za dílo amatéra elektronika v záchvatu tvořivosti se silným nádechem šílenství.  Jsem na svých výpravách zvyklá na ledacos, ale toto, ačkoli nevidím poprvé, mne pokaždé zarazí. Mohu jen tušit účel toho zařízení, jevícího navíc  známky živého organismu a vysílající impulsy na způsob, když nevíš přesně, co se mnou, raději se nedotýkej. Neměla bych tolik odvahy, mohla bych to rozbít, rozladit, naštvat … a navíc místy jakoby se to propadalo do jiného prostoru či dimenze. Navíc vím, že to tam nějak přirozeně patří, je regulérním obyvatelem - vybavením jeskyňokatakomby. Fascinovaně jej hladím očima, bez myšlenky, co s tebou …, jednoduše jej beru, je tam, nepatří mi a navzájem se respektujeme … .
Ovšem co je jen moje a co mne čekalo jako překvapení při mém návratu, úžasný stůl z lesklého obsidiánu nepravidelně kulatého tvaru. Nádhera, lze jej využít i jako magické zrcadlo, karetní stolek, jistě by na něm šlo provádět i něco jako zvrácenou variantu šachové hry … . A potom, když do něj divinátor ponoří svůj zrak, vidí různé věci, ty, co se nemusí odehrát, je-li s nimi pracováno a vyřeší-li se v tom prostoru jinde. Uvědomila jsem si, že jak Stůl tak Věc mají podobnou energii, jakoby je vytvořil jeden tvůrce. Vím dobře, co s ním… a Stůl mi svojí přátelskosti vychází vstříc. Třeba se mu časem povede přesvědčit Věc, aby nebyla ke mně natolik bázlivá, beztak se nebudu dotýkat něčeho, jehož účelu nerozumím.

Uvědomuji si, že nejde jen o věci materiální, nýbrž se v nich promítá  část duše, jenž do nich vložil jejich tvůrce, jakoby dýchaly, vlnily se a vytvářely stopy v časoprostoru. Nejsou pouhým nástrojem, mají vlastní vůli. Vůbec materiál, z kterého jsou vytvořeny, byl a je živý … .

Možná někdy příště popíšu ponor do čisté temné vody, nemající žádnou teplotu, kterak v ní nastala proměna mého společníka (aha, o tom jsem se nezmínila, evidentně v okouzlení z Věcí, tak napřespříště) o bytostech, jenž onu živou vodu obývají, mám podezření, že ji tvoří a že to, do čeho se noříme jsou vlastně jemné struktury jejich těl .. . Jednou bych chtěla psát o jednom z nich. Vedu s ním rozhovory již téměř druhým rokem. Kdysi býval člověkem a část lidskosti jako by se oživovala a prorážela na povrch s touhou po lidské ženě … partnerce, o  podivných koncích vztahů vzniklých z této touhy, tak neslučitelne s čímkoli pozemským…  .


Žádné komentáře: