Malé zamyšlení se nad smyslem spolupráce a předáváním zkušeností v oblasti okultismu

Ještě v dobách před rokem a něco jsem si naivně říkala, že jistě objasním několikati vybraným jedincům svůj přístup k tarotu, magii, práce s různými technikami, tak se navzájem něčemu naučíme a obohatíme svojí praxi.  Nejednalo se o klasický vztah žák – učitel (nedejbože mistr), na něco takového mám příliš liberální povahu, jako spíše o různé formy spolupráce. Musím říci, že jsem poznala lidí, mající jiné dovednosti, než-li já a díky ním jsem si udělala obrázek o tom, jak tyto dovednosti fungují, některým se mi povedlo i naučit. Také sama jsem třem lidem věnovala  ne málo času, byla jsem s nimi v pravidelném kontaktu  i několikrát týdně. Nezabývám se zde těmi, s nimiž jsem tu a tam pouze něco konzultovala.  Pokud o věci, v nichž mě tito lidé požádali, abych je něčemu naučila,  je bilance  naprosto žalostná.  A to i přes společné praktikováni.

Ze tří lidí pouze u jednoho mohu konstatovat, že našel v naší společné praxi něco, co jsi uměl přizpůsobit na své podmínky a zároveň stejně obohatil mají praxi. Možná je to tím, že se nejednalo o začátečníka, ale jedince zkušeného, otevřeného novým věcem, který přesně věděl co chce, kdy je můj přístup použitelný i pro něho. Tento jedinec mi sám poskytl nejednu cennou radu a naopak radami, které jsem mu poskytla já se dle vlastních slov ke svému prospěchu řídil. Nutno podotknout, že pokud jsme zabrousili na otázky teorie, nebylo potřeba si navzájem vysvětlovat, o čem je řeč. Také prakticky nebylo experimentu, jehož by se mnou nemohl účastnit. Nikdy mezi námi nebyly spory o vedení operace. Každý z nás automaticky vedl ty svoje, aniž by si u toho druhého musel jakkoli dovolávat autority. Je to zvláštní, ale nikdy mezi námi nepadlo křivého slova. Ten člověk mi často parafrázuje Mr. Theriona, ….mezi mágy nelze vyvolat sporu, či …..je-li to král, nemůžeš mu ublížit.

Za částečný úspěch lze ještě považovat přístup dalšího člověka, který prohlásil, že si musí zajistit praxi vlastní podle sebe, bez mého vlivu, jinak se nebude umět postavit na vlastní nohy. Ani čas s ním strávený nelze brát za docela ztracený, jelikož tento se postupně novým věcem otvírat začíná a to, co bylo pro něho před dejme tomu rokem naprosto nepřijatelné a odmítal to, se pomalu stává pro něho běžným. Věřím tomu, že tento člověk poté, co si udělá jasno v teorii, bude mít odvahu zaexperimentovat, přičemž nezapomene na jištění, si časem vytvoří naprosto funkční systém, v němž bude schopen fungovat sám, aniž by vždy musel být pod kontrolou nějaké jiné bytosti. Popravdě, zde již emoce na obou stranách často doutnaly, což mnohdy vedlo k přímo absurdním vyústěním. Při počátku vzniklých potíži ještě nebyl problém se s tímto člověkem věcně domluvit. Poznala jsem jeho osobní kvality, pro které si ho  vážím. Domnívám se, že tento si potřebuje ujasnit cestu vlastní vůle, jenomže toto je věc, v níž mu nikdo nepomůže. Taktéž doufám, že se tento člověk časem odpoutá od mé osoby a přestane se chovat jako žárlivý bývalý manžel po brutálně probíhajícím sporném rozvodu, především pro jeho dobro... .

To další, ehm škoda času. Je chybou, když se někomu daří operace, na které jsem dohlížela a naopak, je-li teď sám hozen do vody, neví si rady a tak po několikati samostatných neúspěších raději rezignuje. Nejenom, že tento člověk přestal s tím, co  jsem ho naučila, ale navíc, neumí již ani použít svého nadání a svých vlastních dovedností. Tato situace je nezávidění hodná. Poznat a být dopraven někam, kam by člověk chtěl a přitom nemít na to ty výšiny dosáhnout, tomu říkám důmyslný trest. Kdo se jednou napije, těžko se mu potom žije bez zřídla.

U tohoto člověka jsem se setkala se stavy, kdy byl na mně emocionálně natolik závislý, že jsem místy měla dojem, ta osoba je mnou snad posedlá. O rozumnou domluvu jsem se pokoušela několikrát a nebýt jedné vrozené dovednosti, již tento člověk disponuje, a kterou jsem chtěla lépe poznat, vzdala bych to mnohem dříve. Právě pro ní jsem tomuto člověku dávala více šancí, ale nakonec se ukázalo, že nejlepší bude ukončit jakoukoli spolupráci.  Řeči filmového klasika, dva oka upletla, tři upárala.   

Sebe kriticky jsem zpytovala svědomí, v čem jsem udělala chybu. Zda-li přece jenom nemám sklony diktátorsky svůj názor prosadit a těm chudákům ostatním ho nadiktovat.  V důsledku čehož, jako bych zaplnila prostor těchto lidí a tím jím brutálně hrábla do duchovního vývoje. Ten první člověk, nechápal, o čem to mluvím a ujistil mě, že  nic podobného jsem mu neudělala. Vyslovil domněnku, že nemohu praktikovat jenom tak s někým, že ti lidé to neustojí.

Můj partner je toho názorů, že jsem si vybrala lidi, kteří neumí pobrat roviny, ve kterých se já pohybuji naprosto běžně. A dle stupně duchovního vývoje, inteligence a míry naivity budou schopni si to, co se mnou zažili vyhodnotit a provést solve et coagula přesně na své podmínky. Já k tomu dodávám, že bez toho, nikdy nepoznají svojí pravou vůli.

Po tomto dospívám k jednoznačnému závěru, že zkušenost je vskutku nenahraditelná a naprosto nepřenositelná. Lidi lze maximálně inspirovat. Ten kdo má, inspiraci zachytí a ten kdo ne, neškodně kolem něho propluje, i kdyby mu byla naservírovaná na zlatém podnose. Bude-li inspirace pochopená špatně, může napáchat škody. Ale nikdo, ani já, nemůže nést odpovědnost za jiné.  Možná si tímto příspěvkem koleduji o otázky typu a jak mám tu vlastní pravou vůli poznat? Dopředu odpovídám, není obecného návodu, záchytného bodu. Solve et coagula je proces bolestivý, nepříjemný, mnohdy zdlouhavý vyžadující hodně investice a ochotu poznat sám sebe. U každého z nás probíhá trochu jinak. Jsou lidé, kteří se k němu nebudou schopni dopracovat za celý život.