23.3.10

Ještě dýcháš? Tak přitvrdíme.

Malá úvaha o vlivu archetypů Jupiter a Saturn. Nejsem si jistá, zda toto je vhodné čtení pro profiastrology beru jenom suchý archetyp bez dalšího, navíc okořeněný jednou kartou z obskurní sady.

„Mám pocit, jakoby mně někdo podvedl, nejdříve mně jako psa na kus masa nalákal na něco nového, já se do toho vrhla, předvedl mi jak by to bylo moc fajn, kdyby to fungovalo a potom mi to vše nečekaně zmizelo.“ pravila moje přítelkyně. Chvíli jsem si myslela, že mluví o mně.

Nikoli, jenom zažívala něco podobného jako já. Tedy s tím rozdílem, že když já se nechám nalákat na novinku vrhám se do ní nikoli opatrně, nýbrž celá žhavá, a to i kdyby z mé sady osobně vyskočil Mr. Crowley a držel mě za ruce a přitom řval: „Copak to nevidíš? Z toho kouká jenom průser!!!!“ Mohly by mi všechny mé sady potvrdit to stejné, není síly, která by mně byla schopná zadržet před možnosti zkusit si něco zajímavého, jiného, něco o čem mám pocit, že by mi nemělo ujít. Jsem ve svém odhodlání lepší než Blázen vrhající se do propasti, prostě bunji jumping ve stylu Viselce v sadě Tarot keltských draků. Ten také bezhlavě skočil a potom dlouho visel s více či méně pochroumaným tělem ve stejné hladině, bezmocný cokoli aktivně ovlivnit. A v propasti na rozdíl od Viselců z jiných sad toho nemohl ani moc pozorovat. Vždy si tu kartu představím jako děj, kdy spokojení draci odpočívají na skále propasti a do toho za svištění větru skočí Viselec, který již zůstane viset. Klid draků to nerozhodí, ti si jenom ospale zkonstatují, hm, další blázen, co neodmýšlel.

Stav entusiasmu, kdy se vrhám do čehokoli (zpětně se člověk diví, co všechno je schopno zaujmout jeho pozornost), je způsoben přítomnosti Jupitera v horoskopu. „Blázen se zavázanými očima, který s rozzářeným úsměvem, překračuje okraj propasti – to je klasický obraz Jupitera“.1 Zpětně nechápu, kde jsem vzala přesvědčení, že skok dopadne dobře. Nikde. Jupiter nepotřebuje přesvědčení, věří sám sobě, byť jeho sebedůvěra může stát na hliněných nohou. Věří si natolik, že udělá krok kupředu, bez ohledu na cokoli, jde o víru v život, v němž slovo porážka nemá místa. Vlastně mohu být ráda, že mezi Bláznem a 10 mečů byl ještě Viselec, ten přece jenom pád na ostré hroty poněkud zmírňuje a zpomaluje. S pádem Viselce do propasti nastoupil vliv Saturna.

Zatímco člověk na vlně sebedůvěry si nepřipouští, že by něco nemuselo klapnout, ve víře v sám sebe a příznivý běh události, ignoruje tu a tam se opatrně objevující příznaky toho, že ne vše musí být v pořádku. „Opravdu si věříš?“ usmívá se Saturn, zatímco, aniž by si toho člověk povšimnul, podtíná Jupiterův trůn stojící na hliněných nohou. A tak donutí člověka, aby se jako samuraj páchající sepuku napíchl na meče vlastní sebedůvěry, snů a iluzí. „Co to sakra bylo?“ ptáme se nevěřícně sami sebe, protože vliv Saturna v této fázi již ignorovat nelze. Jenomže si říkáme to bude dobrý, jenom neopatrnost.

„Tak neopatrnost.“ Baví se sadisticky Saturn. Mezitím systematicky zkoumá na čem stojí vaše víra, aby vám ji narval do chřtánu. „Ještě si věříš?“ ptá se poté, co mizí poslední berličky, o něž se člověk opíral. To jsou ony stavy, kdy člověk má pocit, že před chvíli vše fungovalo a najednou jakoby to zmizelo, jakoby dar, kterého se nám dostalo, se najednou vypařil a místo něho zbyla prázdnota doprovázená podivným nervy drásajícím smutkem. Jenomže ani toto Saturnu nestačí a hezky nám ukáže, kterak jsou naše snahy o jakoukoli akci, jednání marné. Temné moře vyplavuje trosky našich nadějí. „Tak co ještě si věříš, ještě půjdeš do něčeho takového?“ dotírá Saturn.

Člověk buď řekne ano a bude v oné činnosti vytrvale pokračovat, ne pro úspěch, peníze, uznání, ale pouze sám pro sebe, protože musí, bez ohledu na to, zda někdy někdo jeho dílo spatří. V takovém případě má šanci (ovšem nikoli jistotu), že složí zkoušku, kterou mu Saturn připravil.

Osobně ovšem chápu každého, kdo Saturnu odpoví:“Ne. Nemá cenu pokračovat v této bláznivé hlouposti nemající valného významu.“

Jupiter totiž představuje dle zjednodušeného pohledu štěstí. Saturn zase jeho opak. Jeden svázaný s druhým. Jakoby ze stínu Jupitera byl vždy připraven vyskočit ním svržený předchůdce. Možná je opravdu řešením nechtít hodně, nemířit do výšin Jupitera a doufat, že potom ani nebude odplata Saturnu tak krutá.

Proto také rozumím tomu, když se člověk poučí a potom si svůj svět vystaví na hmatatelných jistotách, trochu nižších cílech. Je to přirozená reakce. Člověk se tak vyhne dialogu sám se sebou, jaký smysl má jeho konání, proč pořád lpí na nerozumné činnosti bez žádného výsledku. Ušetří si neskutečné pochybnosti, hrabání se hluboko ve svém nitru (kde lze lecos nepříjemného zasunout a dobře schovat), akceptaci pro sebe nepříjemných pravd a snad i možnosti, že se opětovně zachová pod vlivem Jupitera jako Blázen.

Kladu si otázku, co je lepší. Pokračovat sám a dokazovat tak sobě skrze Saturn, že na to mám, což pokud to člověk psychicky ustojí vede ke zvýšení sebeúcty, nebo naopak jít cestou racionální. Pokud jde o mně je toto otázka ryze akademická, mám Saturn ráda jako společníka v samotě, byť má poněkud zvláštní způsob projevů hrubé přízně. Jenomže nepřijmout výzvu Jupitera vedoucí k saturnské lekci, nikdy bych neobjevila jiné úžasné věci. Ale možná jsem jenom nezodpovědný hazardér a pravdu mají ti druzí, hodně opatrní, pohybující se na jisté půdě.

Žádné komentáře: